Neither life nor death, between the many ciphers of absence…"
Nebyl jsem sám, kdo nervózně očekával nové album The Axis of Perdition. Zprávy o odložení se hromadily, stejně jako měsíce a míra napětí. Až teď, po bezmála třech letech zanedbané mentální péče, přišla do monotónnosti šílenství, prázdnoty a hnusu změna. Přivítejme nového pacienta, pana Urfeho!
Urfe je obyčejný muž z fiktivního města Locus Eeyrie. Hnán osudem a démony v patách bojuje sám se sebou až do setkání s enigmatickou Pylon. Jelikož s ní vše začíná a také končí.
Ne, TAOP opět neuveřejnili texty. Podnikli však neotřelý tah vstříc Ose. Obrovskou část alba tvoří namluvený monolog z úst britského herce Leslie Simpsona. Pro ty, kdo netuší kdo to je, tak nechť mrknou na roztomilé braky jako Soudný den, Pád do tmy či Psí vojáci. Les se své práce zhostil s vervou. Složité a proměnlivé prostředí Locus Eeyrie popisuje téměř až s Werichovskou nonšalancí. Vyhraněné momenty přiživuje až vás o Urfeho jímá strach. Snad občas některým momentům dává zbytečný důraz a některé opravdu nepříjemné události přechází jako zcela běžné. Velkým problémem však je občasná nesrozumitelnost. Les naštěstí většinou upouští od použití (Fucking terrible) britského akcentu a promlouvá zřetelně. Horší to je, pokud zároveň běží monolog a ambient přichází do hlukovějších „Throbbing gristle“ poloh. Hlas splývá s pozadím a vy sotva rozumíte jednotlivým slovům, natož větám. To samé platí v některých dalších bodech příběhu, kde Urfe bojuje jakoby sám se sebou a hlasy z jeho podvědomí promlouvají jeden přes druhý.
Nejdůležitější část alba nyní tvoří příběh. Podobně tomu samozřejmě bylo i u desky minulé. Zatímco však u „Deleted Scenes…“ jste mohli příběhovou linku pominout bez větších škod na prožití, zde je děj propleten do samotné „hudby“ tak, že jedno bez druhého nemá téměř smysl. Samotný ambient by zde působil dosti jednotvárně a monolog zbytečně.
Nu dobrá, teď se už konečně dostanu k věci, díky které většina fandů TAOP vůbec poslouchá. Po necelé hodině strávené s hlasem Urfeho, se konečně ozve typická disharmonická kytarová linka, živé (!!!) bicí a utrápený čistý vokál. Vtip je v tom, že skutečné kytarové skladby jsou na albu pouze dvě (pominu-li závěr „The Great Unwashed III“) a už vůbec zde nemůžeme mluvit o nějakém black metalu. Skladby jsou ve své „zhoubnosti“ naprosto skvělé, ale já říkám, že by tam vůbec NEMUSELY BÝT. Ha! Nějak mi nezapadají do kontextu alba, působí na mě jako vytržená stránka knihy. I když Brooke těžce zapracoval na svém vokálu, není mu tak dobře rozumět jako Lesliemu (hádejte proč) a tak mám trochu problém s pochopením, zda vlastně pokračují v příběhu a nebo spíše odskakují vedle a chtějí umocnit situaci.
In a manner of speaking…
Abych to shrnul hezky na plnou hubu… tohle album je více či méně zbytečné pro lidi, kteří jsou slabí v angličtině, očekávají či žádají metal a nejsou ochotni udržet pozornost po celou hrací dobu. Na druhou stranu, pokud jste jazykově zdatní, zbožňujete Lovecrafta, nekonvenční pojetí hudby a máte bujnou fantazii, nejspíš si „Urfe“ zamilujete. Ono by určitě i stačilo mít The Axis of Perdition rád, ale neručím za možné zklamání.
„Urfe“ je prostě krokem jinam. Zda správným/zajímavým nebo totálně mimo, to fakt nelze říct. Nikdo však nezaručuje, že se další tvorba Axis bude odvíjet stejně. Takže na kapelu v případě zklamání nezanevřete.
Číselné hodnocení zde pozbývá významu!
