Je tomu několik málo dní, co vyšla debutová deska mladé a poměrně neznámé formace FEN. Kapela se vydala řekněme zajímavou cestou, ve které kombinuje náš natolik oblíbený černý kov s post-rockem. Tato informace mě samozřejmě okamžitě zaujala a vrhl jsem se na první poslech. „The Malediction Fields“ mě ve výsledku zaujalo víc, než jsem očekával. Z neznámého spolku tu najednou máme kapelu s poměrně ohromným potenciálem, který však neovládají tak, jak bych si představoval (a možná i oni sami). Jejich hudba se nese v „zasněném“ meditačním duchu, který mi mírně připomíná Neguru Bunget. Avšak místo temných transylvánských lesů jsme lapeni v krajině emocí a nálad. Důraz na atmosféru, post rockové zvukové plochy občas načichlé až doomovou tragičností gradují do agresivity black metalu. Autoři jsou umní hudebníci a dokáží techničnost a emoce zhudebnit velice výrazným stylem. V podstatě pestré a různorodé album, pohybující se od nejpomalejších akustických pasáží po kytarovou syrovost a duševní výlevy frontmana. Což mě přivádí k vokálu, který je kapitolou sám o sobě.
Už samotná hudba samozřejmě překypuje atmosférou a nekompromisně útočí na vaše pocity. Vokál je však dalším elementem, který vše jen podtrhuje. Avšak také jde o první kámen úrazu. K chrapotu a krákotu výhrady nemám. Ten je zvládnutý dobře a občas nabývám pocitu, že The Watcher se snaží vyřvat z nějakého negativního duševního stavu. Čistý vokál ale už tak zmáklý nemá. Občas je mírně falešný, což by se ještě dalo překousnout, ale po celou hrací dobu je až moc utopený. Zde nepochybil pouze on, ale i zvukař. Nevím, jak je na tom kapela s mixováním zvuku, ale zde má ještě hodně co dohánět. Zkažený vokál je totiž jen začátkem. Dalším nástrojem, který je zmršený, jsou bicí. I ty znějí jakoby nahrávané přes stěnu studia. Je to škoda, protože to samozřejmě kazí celkový pocit z nahrávky.
I přes výše zmíněná negativa však nemám z desky smíšený pocit. S každým dalším poslechem se do nahrávky víc a víc dostávám a ztotožňuji se s ní. Čím více pronikám do kompozic, tím víc přehlížím nedostatky. Když se člověk podívá na BM styl z globálu, bylo by téměř hříchem tu na FEN klít. Potenciál, kterým disponuje, totiž většinou nemá ani deset TRVE band dohromady. FEN ho sice budou muset kočírovat a zvládnout, aby ho mohli na 100% využít, ale předpokládám, že po jednom albu nezakrní. Pokud tedy vše nebyl jen záměr autorů, myslím, že se můžeme v budoucnu těšit na desku, která bude výtečná nejen hudebně, ale i po zvukové stránce. Nebudu však předbíhat událostem.
„The Malediction Fields“ je tu pro každého, kdo ocení propracovanou hudbu, skutečně psanou srdcem, mající hloubku a vážnost. FEN se nebojí přijít s vlastním stylem, který na mě prozatím působí velmi neotřele a sympaticky. Pro mě první letošní hudební přínos v černé kovárně.
