Možná jsou mezi vámi tací, kteří si pamatují Kvitrafna jen jako nenápadného bubeníka Gorgoroth (2000 – 2004), s pomalovaným obličejem a sepnutými blond vlasy. V den devatenáctého ledna letošního roku se však jeho status black metalového maniaka změní v očích statisíců lidí. V tomto datu nastoupilo svou cestu ojedinělé dílo s názvem „Gap var ginnunga“. Prvotní nápad pojednávající o vytvoření projektu podobného ražení utkvěl Kvitrafnovi v hlavě již okolo roku 2002. Spočítejte si tedy, jak dlouho trvala jeho samotná realizace. Na druhou stranu se není čemu divit, jelikož WARDRUNA nepřináší žádnou obvyklou koncepci nebo něco, na co bychom již někdy narazili. Ano, mnozí podotknou, že jistá podobnost zde je. A to s určitými formami tibetských mís. Ovšem srovnávat tibetskou duchovní „hudbu“ s norským folklórem by si dovolil jen málokdo. Kvitrafn sice nejvíce odkazuje na své rodné tradice a zvyklosti, ale přiklání se také ke globálnímu pojetí severské mentality již od jejího počátku. Vlivy archaické kultury založené především na úctě projevované všemocným bohům, pestrým duchovním rituálům a samozřejmě dokonalému soužití s přírodou. Všechna tato pojmenování vytváří pomyslnou primární rovinu rozvrstvenou do rovin dalších, udržujíc však navzájem několik vztahů provázanosti. „Gap var ginnunga“ tedy představuje určitou složku duchovního nápěvu v kombinaci nejranějších představ hudebního pojetí. V realizaci nahrávání bylo použito pouze speciálních a specifických hudebních nástrojů, náležejících jen a pouze této kultuře.
Podobně jako hudebních nástrojů zde autor využívá také přírodních úkazů. Zavřete tedy oči a zaposlouchejte se do písně řeky, větru či dokonce hlasu kamene! Aby bylo tohle všechno možné spojit do jednoho celku, bylo nutné vytvořit dokonalý vztah symbiózy. Vše se podařilo a pomocnou ruku nabídlo také ambientní umění.
Nejen folklórní instrumenty spolčené s matičkou přírodou, ale také vokály představují osobité vyvrcholení začleněné do zvukového projevu natolik pevně, jako kořeny stromů zapuštěné hluboko do země. Na pomoc si Kvitrafn přizval kromě unášejícího vokálu zpěvačky Lindy Fay Helly také svého přítele Gaahla, jenž se skutečně vyznamenal. Jeho neopakovatelný hlas balancuje v prostoru mezi čistým, hlubokým zpěvem a tajemným šepotem, který člověku nahání husí kůži. Právě jeho vokál dodává albu další ze střípků dokončující kompletní ráz spirituální skládanky. Ostatní zpěvy vytvořil samozřejmě Kvitrafn sám.
Tracklist je zde poskládán z dvanácti „skladeb“, kdy každá z nich představuje jednu runu zapadající do starého písma, futharku. Futhark se samozřejmé neskládá pouze z těchto dvanácti symbolů! Předvídaví již nyní tuší, že „Gap var ginnunga“ je pouze první částí vzniklé trilogie „Runaljod“.
I přesto, že je deska rozdělena na několik hudebních kompozic, neměla by být vnímána jako klasické dílo, jež je rozloženo na skladby s určitou délkou. V tomto případě zvuková stopa charakterizuje runy jako takové a proto jsou některé úseky delší, jiné kratší. Vše zde má svůj smysl!
Posledním důležitým faktorem, který bych měl zmínit, je jistojistě zvuková stránka. Opět je charakteristická svou neuchopitelností. Raději bych řekl, že je opět svázána s přírodou, tak jak tomu bylo kdysi a v dnešní době snad ještě někde je. Představte si, že ležíte na vyvýšeném místě lesního prostranství a najednou uslyšíte hudbu, hlasy… Stále ležíte a nasáváte tu neopakovatelnou atmosféru vyplývající ze všech těchto výjimečných skutečností.
PS: Již v téhle chvíli, kdy „Gap var ginnunga“ pomalu zvládá své první krůčky, mě mrzí pomyšlení, že se toto jedinečné dílo objeví na nějakém fóru, kde ho zdarma stáhne obrovská masa lidí a bude ho vnímat jen jako další výplod nějakého člověka. Byl bych rád, kdyby se WARDRUNĚ dostalo pravého opaku a především uznání, které si bezesporu zaslouží.
K recenzi poskytl: Kvitrafn a Indie rec.
