Za nejvýznamnější skladbu dvacátého století v oblasti vážné hudby bývá někdy označována "4'33''" od Johna Cagea. Na začátku hudebníci otevřou partitury a čtyři a půl minuty nehrají vůbec nic. Čtyři a půl minuty ticha, jehož součástí jsou zvuky ze strany obecenstva - odkašlávání, vrzání židlí, šepot, apod., se kterými se přímo počítá jako se součástí skladby. Zmiňuji pro částečnou paralelu s ultra minimalistickými žánry, které se během uplynulých let zařadily mezi ostatní jako plnohodnotní příbuzní, a rovnou pokládám otázku – jedná se ještě o hudbu?

Styly jako death, black nebo klasický doom v začátcích představovaly určitý extrémní způsob hraní. Jedno jaký, důležité je, že i přes radikálnost těchto odnoží fungovalo něco, co dnes ve světle rozmachu dronu, minimalistic ambientu, apod. nemůžu s trochou nadsázky nazvat jinak než jako elementární hudební konzervativismus. Jinými slovy řečeno, když kapela přišla na pódium, tak začala hrát. Nebo když jste si pustili cédéčko, poznali jste to.
Z dnešního pohledu je to v podstatě strašně "out". Nejeden hudební intelektuál s černými, hranatými obroučkami a žádnou přítelkyní by mi jistě vysvětlil, že jde o vývoj, a že jsem se v podstatě stal názorově zatuchlým dědkem, který se k dronu staví stejně jako se před dvaceti lety stavěli lidé k blacku.

Aktuální undergroundové trendy, které velí nadměrně užívat ticha, se dají vysvětlit buď jako určitá forma zvukového masochismu – načrtnout akord a v půlce ho utnout, protože uřezat si penis a pak se dívat na porno je pro určitou úchylnou část lidí lepší než si neuřezat penis a pak se dívat na porno, nebo jako výplod generace, kterou stejně jako všechny předešlé pohání touha stvořit něco nového a odlišit se. Problém je ale v tom, že už tu všechno bylo. Jak tedy z toho ven? Jednoduše. Místo vymýšlení způsobů, jak hrát, hrát v podstatě nebudeme. Jeden tón natažený do tří minut, hodinové skladby složené z třiceti minut ticha, deseti minut ruchů a dvaceti minut natahovaných tónu. Moderním "nářezem" už dávno není sypec, kdepak. "In" je extra pomalé tempo, jeden úder do bicích za skladbu, nějaké to chrochtnutí, elektronické hučení, a ejhle, máme umění.


Tím pádem se ale poněkud zužuje výběr pro další generaci. Rychlé, superrychlé, pomalé a superrpomalé tempo už tu bylo, tak jak se bude hrát v roce 2020? Třeba převládnou kapely hrající zásadně ve středním a posléze superstředním tempu. Anebo se tvůrci vrátí k "retru" a začnou zase skládat hudbu, neboli nebudou maskovat pramalý hráčský potenciál za absurdní formu? Už se na to těším. Prozatím musím projekty typu OPAQUE LUCIDITY nějak přetrpět a u piva předstírat, že je to úžasné, jak se tam v desáté minutě a čtvrté sekundě ozve kytara. Fanoušci nechť si přičtou dva body.

K recenzi poskytl: BadMoodMan Music