V mé poslední recenzi jsem chválil stav italské BM scény, která poslední dobou chrlí jedno skvělé dílo za druhým. Nic však netrvá věčně a tak jistě musel přijít čas, kdy se mi do ruky dostane deska z Itálie, která již nebude patřit mezi tamní špičku. Alespoň tedy z mého pohledu. Dočkal jsem se poměrně brzy. „Vuoto Spazio Trionfo“ je albem, které je mírně řečeno rozporuplné a nejspíš zůstane nepochopeno. Kapela TRONUS ABYSS je na scéně již pěknou řádku let a jejich první tři desky se daly zařadit mezi medieval BM/Folk. Na svém v pořadí čtvrtém počinu se rozhodli zaexperimentovat a vrhli se do hlubokých a nevypočitatelných vod industrialu. Jak je z úvodu patrné, kapele se tento záměr moc nepovedl. Kombinace stylů a postupů je dle mého skromného názoru velmi chaotická, špatně zvolená a hlavně téměř katastrofálně výsledně zkomponovaná. Industriální základ (naboostrovaná basa a prapodivně znějící kytara) kombinovaný s akustickou kytarou je prolinut ambientními plochami a je většinou zcela deformován téměř drone nádechem. Táhlé kompozice plné uspávajících momentů a pazvuků jsou navíc doplňovány několika formami hlasového projevu vokalisty Atratuse. Ten se přímo vyžívá v ponurém a tichém kybernetickém šepotu, jenž nejen, že útočí na váš spánkový lalok, ale mě osobně neskutečně irituje a téměř mi během poslechu přivodil počátek mentální slabosti. Skladby se valí jako láva z čerstvě vybuchlé sopky (úlevou by bylo zemřít pod jejím žárem), jsou mohutné a hlavně absolutně dissociální. Zcela jistě jde o útok na lidskou mentalitu a zdravý rozum. Podobná hudba může lahodit pouze uchu zvrhlého posluchače, jenž se vyžívá v těch nejobskurnějších a nejtemnějších stylech hudebního průmyslu.
Abych ještě přiblížil kompozici jednotlivých skladeb. Kytarové rify znějí zmateně a neorganizovaně, jakoby se autoři zbláznili a chtěli vytvořit něco tak originálního, až to zahnali do absolutní absurdity. Když už si říkáte, že to není tak hrozné, po chvíli na vás vyrukují s ještě ujetějším motivem (např. klavír zní jako nahraný v nějakém nápravném zařízení pro ty největší psychopatické maniaky), ba co víc, v polovině alba se dočkáme i industriálního remixu slavné ruské skladby Katyusha. Nejen tento track mi do hlavy vryl představu, že „Vuoto Spazio Trionfo“ je jakýmsi industriálním soundtrackem Sovětského svazu. Možná se to zdá jako přehnaná myšlenka, ale nic lepšího nedokáže tento zmatený, chladný a absurdní mix zvuků popsat. Až budu hledat hudbu, kterou bych chtěl mučit své oběti, mám jasného favorita!
Je dobře možné, že „Vuoto Spazio Trionfo“ padla do nesprávných rukou a nebyla pochopena tak, jak si zaslouží. Ale mě osobně opravdu dělá problém desku vyslechnout až do konce (třináct skladeb a hodina hrací doby je skutečně moc), natož si ji jakkoliv užít. Jedinou věcí, kterou bych mohl pochválit, je samozřejmě produkce. Zvuk rozhodně velmi přispěl k atmosféře desky a z mého pohledu je tím nejkvalitnějším co na albu můžete najít. Otázkou je, zda si spíš „Vuoto Spazio Trionfo“ najde své posluchače. Pokud se objeví někdo, komu se tato nahrávka bude líbit, ať se mi ozve, rád bych slyšel jeho názor.
