Přilétla mi přes moře z Afriky obálka ofrankovaná asi dvaceti klikyhákatými známkami, přebalená nadvakrát. Bezpečnost především! Co kdyby mi náhodou teroristi posílali nějakej bílej prášek, že jo? A možná bych si to i mohl myslet, nebýt toho, že šlo o zásilku očekávanou – promo nahrávku první black metalové kapely z Alžírska - THE KULT OF SATANÅCHÎIA. Po vybalení na mě vyběhlo cosi černého ve slim packu, po bližším prozkoumání jsem zjistil, že se jedná o CD-R s papírovým polepem. CD-R značně poškrábané a mně se začaly při pohledu na něj ježit vlasy, nejspíš očekáváním, jestli to vůbec půjde přehrát. Uznávám, v Alžírsku mohou být značně ztížené poměry, co se týká hudby vůbec, ale pokud se chce skupina prezentovat a někoho oslovit, měla by se snažit provedení držet alespoň trochu na nějaké úrovni. Stejně tak ho mohli poškodit celníci během mnoha kontrol, což jsem zmínil na začátku. Takže pryč odsud, raději se bavme o hudbě, kterou jsem z CD nakonec dostal, i když po poměrně komplikované proceduře několikerého grabování poškrábaného nosiče, protože můj přehrávač ho nepolknul. :-(Co do zvuku, ale i hudební produkce, si můžu promo rozložit do dvou nestejně velkých částí. První, nazvěme ji třeba „před“, reprezentují „Into the Deepest Mist“ a „Beyond the Hatred Winds of the Blasphemic Rites“. Jedná se o striktní, nespoutaný a dalo by se říct „true and pure“ black metal odkazující k tomu prapůvodnímu thrash – blackovému běsnění. Řekl bych, že pánové mají své vzory skutečně dobře najeté. Rozhodně mě jejich produkce neuráží. Jediné, co na úvodních dvou skladbách překvapí, je poměrně dobře čitelná, rozhodně hraná dosti na efekt, basa pobrukující melodie. V jedničce mám dokonce pocit /patrně zásluhou lepšího zvuku/, že celá stojí a padá na stylu hry Lorda Igreta Satanåchiîi, jemuž slovy popového kritika ostatní „dělají křoví“. Je zde jasně patrné, kdo je tady pánem. U dvojky to tak zřetelné není a v závěru se ve změti zvuků /zkušebna/ i kytary osmělují a tenhle melodický závěr mi sedí velmi dobře.
Druhá část je úplně o něčem jiném. Tak především zvuk je profesionálnější, jestli je na promu skok vyrážející dech, pak se určitě jedná o skok mezi druhým a třetím trackem. Přítomnost studiového zpracování tu je více než zřejmá. „On Ancient Medieval Ruins I Lay“ je totiž zatím jedinou skladbou, která se, dá-li Satan, dočká oficiálního vydání na chystaném albu. Jeden z důvodů, proč kategorie dvě dostane název „po“. Žádná z předcházejících věcí nikdy neměla status oficiální nahrávky. Aby toho nebylo málo, tak změna se koná i na poli hudebním, jde o čistě akustickou věc s vpíchnutými poryvy větru a podivným šepotem, který se nedá s neurvalostí předchozího vokálu vůbec srovnat. No a teď „babo raď!“. Nezní to špatně, ale nejsem si jist, zda je to pro THE KULT OF SATANÅCHÎIA ta zaručeně správná cesta, jestli mi náhodou ta zběsilejší tvář téhle bandy nebyla sympatičtější. Ono na budoucím debutu může jít o jedinou záležitost tohoto druhu, ale věřte tomu, když má právě ona sloužit k navnadění na příchod novinky. Těžko říct…
Shrnutí tedy nakonec nebude překvapivé a, protože se mi nechce střílet slepými a skutečně nemám dojem, že si lze na základě třech tracků o celkové délce dvanáct minut udělat jakýkoliv obrázek o celkové produkci Alžířanů, hodnocení neudělím. Co chcete na takovém nesourodém kousku muziky čerta starýho hodnotit? Ostrými pak budu velice rád pálit, pokud se ke mně dostane slibovaný první oficiální nosič, pak to bude mít smysl.
