Norsko je bezesporu zaslíbenou zemí. Jeho hudební odkaz mám zarytý hluboko do své černé duše. A i v současné době, kde mé potřeby uspokojují i věci na míle vzdálené tomuto odkazu, mě občas do svých spárů pohltí ono prastaré kouzlo. Emoce, jenž se derou na povrch už nějakou dobu spaly a najednou nastal čas, aby byly opět probuzeny. Mladá, avšak mocná saň, (ne)pokřtěná jménem KOLDBRANN, opět do světa vysílá zkázu v podobě svého loňského potomka. „Stigma: Pa kant med livet“ mě na 24 minut vrátilo do mladých let, kdy jsem byl naprosto oddán černému kovu.
Tento hudební styl jsem měl za něco magického, možná až okultního. Obří aura neprostupnosti a tajemna mě nutila se dozvědět něco víc. Hltal jsem každou stránku bookletů, naposlouchával alba do zblbnutí. Nechával jsem se unášet příběhy, které každá kapela vytvářela. Asi netřeba dále popisovat, co nejspíše zažil každý. Po deseti letech je samozřejmě náhled na staré ideály odlišný od skutečnosti. I tak stále však existují spolky, které ve mně přesně evokují všechny tyto pocity. KOLDBRANN je samozřejmě jedním z nich. Po dvou skvělých albech a nějakých splitech přišlo na řadu EP, jenž obsahuje tři zcela nové skladby, dále znovu nahranou „Fredløs“, která se objevila na splitu s Ljå, a nakonec cover „Bestial Lust“ od legendy Bathory. A co můžeme od této pětice v celkové délce 24 minut očekávat?
Hlavním rozdílem je samozřejmě zvuk, který je prakticky jediným elementem, který se krom hráčského umu zlepšuje. Veškeré nástroje jsou lépe nahrané a i následná práce na nich je odvedena s lepším výsledkem. Dostává se nám tedy skutečně pěkně prohnilého a temného materiálu, který si udržuje standardní laťku rouhačství. Krom nástrojů prošlo i hrdlo Mannevondovo zlepšením a jeho kletí je utuženo ještě více chorobným podkladem jeho klasického vokálu.
A co se týče samotných skladeb? Nemohu říci, že by se jednalo o něco neočekávaného. KOLDBRANN prostě přicházejí s tím, co umí nejlépe a nehodlají se přizpůsobovat či měnit. Využívají starých známých postupů, jednoduchých vyhrávek a tu a tam melodičtějších linek, aby posluchači naservírovali klasickou norskou vichřici, jenž nenechá kámen na kameni. Podobných kapel sice existuje mnoho, ale jen málokterá to umí, jak se říká, prodat. KOLDBRANN své know-how mají a musím uznat, že i mě, posluchače natolik zmlsaného, „Stigma: Pa kant med livet“ velice baví. Ani vteřinu bych tedy neváhal KOLDBRANN označit nálepkou TNBM!
Toto dílo není nutné nikterak analyzovat do detailů. U podobných kapel to ani nemá cenu. Hlavním aspektem je atmosféra, která má v posluchači probouzet jeho temné já, které překypuje hněvem, nenávistí a rouhačstvím. Což se tomuto EP povedlo. Několikrát jsem se při poslechu zastihl v pózách, za které by se nestyděli ani kluci z Immortal.
