BENEATH OBLIVION měli hrát na plese po inauguraci Baracka Obamy. Svým extra depresivním viděním světa by vnesli trochu realismu do kýčovitého nadšeneckého patosu, který nejen Američané projevují ve spojení s novým prezidentem.
Už v začátku deska výrazně upoutá, neboť spustí sice jednoduchou, ale o to působivější kombinaci – táhlou vrzavou kytaru s pochodovým rytmem bicích, což dohromady tvoří velmi příjemně dekadentní předkrm k dalším hnilobným chodům, z nichž rozhodně nejvýraznější je vřeštivý vokál. Návrat nemrtvého orangutana, chtělo by se říct.
Devítiminutová skladba „One Year of Deprivation" tvoří slepenec několika rozdílných částí - úvodní pochodovka, následné opičí entrée, střední část s pomalou, kouzelně falešnou kytarou, která zní jako předpověď počasí říkající, že už nikdy nebude svítit slunko, a postupně zrychlující závěr, který v úplném finiši opět zabředává do pomalého tempa beznaděje. Tetička přefiknutá žíla ale ještě neřekla své poslední slovo, protože to pravé přeříznuté přichází s druhým kouskem. „No Man or Deity" je především celá věčnost pro všemožné kousky zmíněného astmatického kastráta. Hnisem obalené hrdlo rezonující v přívalu svinstva z nejtemnějších ohijských koutů hraje v osmi minutách a čtyřiceti sekundách prim. Kytary a bicí tvoří spíše nenápadné společníky, přičemž výsledný zážitek zanechává na duši hmatatelný šrám.
BENEATI ve dvou skladbách proměňují americký sen v americký hlen. Depresivní sprchový gel s výtažky z mizérie „Beneath Oblivion" se neskládá z nějakých zajímavých postupů, ale z prachobyčejného řvaní a primitivní kytary. Něco na tom ale je.
K recenzi poskytl: Mylene Sheath
