Už úvodní smršť „Grauwbaard's Lied“ napoví mnohé. Její vypovědní hodnota je skutečně veliká, rozhodně v oblasti hudebních kvalit, řezavé kytary s každým břinknutím o strunu vyřezávají nejrůznější ornamenty do mých paží, krku i tváří. V tempu a přesto nenuceně, Dries a Daniel mají své řemeslo plně v krvi, tak proč ho nepřenést na posluchače. Výkony bubeníka Ezry za nimi nikterak nezaostávají a hned v první věci na tomhle kotouči by Vám vymlátil mozek z hlavy. Lepší začátek si snad ani nelze přát. Přidáte-li si srozumitelný, ale zároveň patřičně drsný Jonathanův vokál, tak snad jen porozumět textu, což ovšem nepřichází v úvahu, pokud neumíte vlámsky. Jaká škoda, jde však jen o malou vadu na kráse písně, které vévodí melodie kytar, jejichž cílem není uspávat, ale naopak hnát hudbu neustále kupředu. Jakoby toho nebylo málo, nářez pokračuje i v následující „Volkskracht“. Stále neutěšené tempo protkané melodiemi, které tak trochu evokuje vzpomínku na severské mágy EMPEROR, až do chvilky, kdy nastoupí akustická pasáž, nad níž se vznáší nástroj Jonathanův – housle. Nelze přeslechnout ani bezchybnou práci basové kytary a při nástupu elektrických nástrojů vzniká úchvatná symbióza zmíněných houslí s pádícími kytarami, které sice neřežou tak jako na úvodním kusu, ale neustále se řítí svou cestou. Pokud by snad měl někdo pocit, že je to ubíjející, musím ho vyvést z omylu. Všechno tu má své místo a kde by se zdál přehršel kytarové muziky, vstupují do hry klávesy a také Driesův čistý vokál. To časování tu zavání naprostým perfekcionismem, stejně jako v následující „Eenzaam“. Ta ovšem hraje na strunku výrazně temnější a řekl bych, že je nejvíce black z celého alba. Další skvostná skladba uhánějící stále kupředu. Následuje něco, co se zbytku alba citelně vymyká, čtvrtá, akusticky uvozená píseň s ženským vokálem by mohla směle konkurovat třeba takovým MANEGARM. To, co do skladby jako takové. Jinak bych zde doporučil poslouchat pozorně pomalé pasáže. Ezraova práce s rytmikou je brilantní, což se však děje i po rozbouření, za kterým stojí opět thrashující kytara. A jak to do sebe krásně zapadá. Vše má své přesné místečko, skvost. Závěr patří opět Claudiinu vokálu.
Tam, kde jsme opustili třetí temnou píseň, tak přesně tam se vynořuje v pořadí pátá „De Hoge“. Připadá mi trochu postavená na stejném principu jako opus třetí. I klávesy jako kdyby pokračovaly tam, kde byly tak „neurvale“ přerušeny akustikou čtvrté „Velden Van Bloed“. Asi tak tři minuty před koncem se vše obrátí a stáváte se svědky poměrně zajímavého melodického běsnění, aby na vás opět zaútočil ústřední motiv ze začátku skladby. Na uklidněnou tu máme „Mijn Lot“ – instumentálku dokonale zračící i další vliv, vliv folkový. Tady někdo poslouchá samotáře s kytarou. Zavřete tedy oči a rozleťte se nad krásnou krajinou Flander a jen sněte. Nádherný kousek kýženého uklidnění přichází… alespoň než Vás opět zasáhne úder v podobě „In Het Zicht Van De Dood“, která vás zve opět kamsi do temna. Temna příjemného, ne toho, které by vás sžíralo a tížilo. Asi takový dojem mám z téhle na poměry NATAN skladby pomalé, valící se. Nebýt sólové kytary projasňující vyznění opusu číslo sedm, Temno by si Vás snadno získalo na svou stranu úplně. Následující „Ondergang“ bych asi neměl opisovat nějak rozsáhle. Přímočarost dýchající z úvodu stříbrného kotouče zde vyvstává v každém tónu. Tady se přílišných kombinací s jemností nedočkáte. Šlapavý kus, ten „Ondergang“. Takovou charakteristiku si nejspíš zaslouží, i když je zakončen klidnou akustickou pasáží. Závěrečná „Doodsfeest“ je pak demonstrací toho, co už mi bude myslím o NATAN dobře známo. Totiž muzikantská vyzrálost, umožňující umělcům kombinovat zdánlivě neslučitelné. Vyjít z temnoty, předvést téměř hopsavé melodie a trochu té bubenické ekvilibristiky a vše přeřvat blackovým ječákem v kombinaci s kytarovým heavy sólíčkem. NATAN umí dost, určitě víc, než jsem očekával, to už mi od nynějška bude navěky jasné.
Zbývá tedy shrnout dosavadní poznatky o „záři na belgickém nebi“. Čtete dobře, něco tam zazářilo. To, co vlámští hudebníci stvořili, rovná se Debut s velkým „D“, zatraceně se jim vyplatilo, že vyčkávali, než s materiálem přišli. Jejich schopnost kombinovat možná neslučitelné je zcela evidentní, a tak z jejich hudby vykukují neuvěřitelně mrazivé a strmé pasáže, stejně jako ty měkké a idylické. Instrumentální stránka věci je rovněž na velmi vysoké úrovni. Své udělal i zvuk, nádherně zde totiž rozlišíte všechny nástroje a můžete tak vychutnávat vše, co do „Het Zicht Van De Dood“ jejich srdce a mozky vložily. Aby ne, finální mix je prací Tamase Gresiczkeho a ten už svoje kvality dostatečně prokázal. Přemýšlet o tom, zda jde o album dotažené do posledního detailu Vám okamžitě znemožní pohled do digipacku, do kterého desku kapela zabalila. Hádejte, kdo jej vytvořil. Kapela samotná. A tak to vypadá, že tu máme jasnou desítku, ale ani tentokrát se neukvapím. V souvislosti s hudební produkcí NATAN jsem zde zmínil dvě kapely, ale vlivů je tam ještě daleko více, i když bych Belgičany z bohapustého kopírování určitě nevinil. Jistá dávka neoriginality některých pasáží však trochu mé vášně tlumí a hodnocení mírně sráží dolů, ale i tak je toto album prostě nádhera a budu se k němu vždycky rád vracet, určitě do doby než se objeví nástupce. Jen doufám, že na jeho následovníka nebudu muset čekat šest let.
K recenzi poskytl: Iron Age Records
