Jeho vašnosta Kaiser (neplést s neustále opilým hercem) se opět opřel do práce a v březnu vydal v pořadí již čtvrté řadové album. Po třech poměrně zásadních nahrávkách přichází s materiálem, který se těm předchozím moc nepodobá. Zapřisáhlí příznivci AD HOMINEM si však nemusejí trhat vlasy na hlavě ani nabíjet své revolvery, připravené k ukončení jejich mrzutých životů. „Dictator - A Monument of Glory“ je stále zlem hlásaném hudbou, na které jsme od AH zvyklý. Jen tentokrát dostalo jiný kabát (nebo spíš uniformu). Těžko se budou překonávat alba jako „Climax of Hatred“ nebo „A New Race for a New World“. To Kaiser ví a proto se rozhodl jít jinou cestou. Kdo ví, jak se ale zavděčí některým lidem. Prakticky po prvním poslechu je poznat, že v desce není potřeba hledat nic víc, než jen hudbu, kterou nám AH servíruje. Jde o čistě poslechovou desku, bez špetky oné typicky chladné, industriální atmosféry, která z AH dělala právě ono AH. Skladby jsou poměrně odlišné, jakoby netvořily ucelený koncept. Každá se svou vlastní tématikou a stylem. Co jim však nechybí, je dostatek chytlavých momentů, jenž mírně koketují s všemožnými styly. Tu a tam to zasmrádne punkovou nespoutaností, chvílemi zas slyším jakési hardcore-ové záchvěvy a občas skladby působí až deathovým nářezem a sóly. Vše sporadicky přimícháno v plně nenávistné, pohonné směsi této zbrusu renovované válečné mašiny.
V každičké skladbě si posluchač najde motiv, který ho bude bezesporu bavit. Ať už půjde o kytarovou vyhrávku, či nějaký nonšalantní rytmus na bicích, vždy je co nabídnout. Kaiser navíc vsadil na „kvalitnější“ zvuk. Je daleko uhlazenější a čistší, což se mi však chvílemi jeví na AH až moc sterilní a umělé. Záměr je však jasný. Dodat rozlišnému materiálu i odlišné vyznění. Tři čtvrtě hodinka s „Dictator - A Monument of Glory“ pak uteče jako nic. Skladby odsýpají, až se nestačíte divit. Opravdu až moc jednoduše. A zde vzniká i kámen úrazu. Kromě těch několika „hitovek“ totiž nemá novinka nic moc co nabídnout. Čím rychleji se jí dostanete na kloub, tím rychleji i omrzí. Možná to přeženu, ale připadne mi, že se Kaiser rozhodl vlítnout do mainstreamovější kategorie black metalu. Když totiž porovnám všechna alba, opravdu je novinka taková. I přes spoustu typických militantních prvků v muzice však není cítit žádná zvuková válka, jako v minulosti. Což mi od kapely jako AH vyloženě nesedí. Kaiser může zahodit nábojový pás a stahováky, odmalovat se a jít si zahrát na „mástrs“. Možná již trošku přeháním, ale až tak mi to přišlo. Kaiser polevil na ortodoxnosti a nenávisti. Čím to?
Dlouho jsem přemýšlel nad výsledným dojmem z nahrávky. A bez mučení se přiznám, že můj pocit je po dnešní úvaze hodně smíšený. Deska mě za dobu co ji poslouchám poměrně chytla. V každé skladbě je motiv či dva, co mě náramně baví. Ale pak je tu odvrácená strana mince. A té chybí právě ona typická, nenávistí přesycená agresivita a nekompromisní přístup, kterým se AH do dnešní doby prezentoval. Tudíž i mé hodnocení osciluje v rozmezí pár bodů a sám nevím, jak bych ji definitivně oznámkoval. Přistoupím k tomu tedy bez nějakého zbytečného odporu a dám jí šest a půl, což však vychází z té zářivější strany mince. Pokud bych byl zlý a přísný kritik a přistoupil k odvrácené straně, rozhodně bych se nebál jít o bod či dva níž. Takže asi tak!
K recenzi poskytl: Darker Than Black
