DEN 1
Historicky první cesta naší redakce do kolébky black metalové – Norska - nadešla. Ubytování, vyzvednutí akreditací v centru města a následná prohlídka Osla samotného zabrala většinu dne, tudíž jsme vkusně využili volný čas. Jak mnozí z vás vědí, Inferno je klubový festival odehrávající se v několika destinacích v centru Osla. Den nultý byl více než čímkoli jiným dnem zahřívacím. Z šestice možných koncertů jsme vybrali klub „John Dee“ a díky „Indie Recordings label night“ jsme se rozhodli nikam nepřebíhat. Ani malý, ani velký „John Dee“ vynikal příjemnou atmosférou a pohostinným prostředím, ale také cenou piva (v přepočtu asi 150 CZK za kukuřičný patok). Přesně na čas pak vystoupil na pódium jeden z pořadatelů, aby všechny přítomné přivítal a představil všechny tři večerní účinkující.


Večer v rytmu kapel od Indie Productions odstartovali SARKE svým vůbec prvním živým vystoupením v historii. K Sarkemu, který hrál na basu a Nocturno Cultovi, jenž zpíval, se připojili ještě Cyrus (Susperia, atd.), Asgeir Mickelson (bývalý bubeník Borknagar) a Anders Hunstad (Tulus) na klávesy.
Kdo čekal šlapavý black/thrashový náser, ten se ani trochu nemýlil, Sarke bez jakýchkoli servítek nastoupili a s usměvavým Nocturnem Cultem v čele servírovali více než půl hodinu skladby z debutové desky. Zvukově se John Dee vyrovnal takovým standardně nazvučeným koncertům v ČR. Nic extra povedeného to tedy nebylo. Postupem času se začalo kouzlo Sarke vytrácet, neboť skladby zněly vesměs podobně. V podstatě se však jednalo o hudbu, která se naživo určitě v budoucnu neztratí, jen možná doplatí na jednotvárnost.

Skutečně. Jednotvárnost je hlavním problémem Sarke. Zpočátku jsem se, omámen obklopením tolika „hvězd“, vcelku bavil, postupem času se však kluci začali lehce zajídat. Zřejmě ani z desky pro mě nebudou Sarke ničím ohromujícím. Na Infernu však předvedli dle mě jen a pouze průměrný set, který nepodpořen žádnou pódiovou show, či čímkoli jiným působil jednoduše mdle.

Řečtí MENCEA se svým progresivním death metalem byli úplným opakem toho, co předvedli Sarke. Hudba byla na poslech omnoho náročnější, avšak zvuk byl ještě horší než u Sarke a zejména u rychlejších pasáží se vše neskutečně slévalo dohromady.

Mnohokrát jsem zmiňoval, jak pro mě není death metalová hudba tím, co bych si doma bez skrupulí pouštěl dnem i nocí. O to více mě však dokáže oslovit při živé produkci, jak jsem se již mnohokrát přesvědčil. V obdobné pozici se předvedla i Mencea. Řádné našláplé kytary, nelítostné bicí a mohutné death metalové riffování. Zpočátku vše nasvědčuje klasickému přídělu mrtvolné hudby, avšak Řekové přidali do své produkce i něco málo z death coreových vod, a nemálo své vlastní originální invence. Set Mencea byl velmi příjemnou kombinací klasiky s modernou, tíhy a mohutnosti se šlapavými rytmy. Škoda jen zmiňovaného zvuku a zvukaře, který nepochopitelně dal přednost rytmické kytaře před tou sólovou, tudíž všichni přítomní byli ochuzeni o notnou část řecké produkce.


Posledním protagonistou středečního večera v John Dee byli SAHG, tedy opět zcela jiná kapela než obě předešlé. Žádný death ani black metal, ale doom metal. Klasický doom metal, který místy (možná častěji než by bylo zdravé) ujížděl až k heavy metalovým polohám. Žádnou studiovou nahrávku kapely jsem neslyšel a věřím, že po tomto koncertě ani neuslyším. Ne, že by hudba byla tak zlá, ale proč v roce 2009 prezentovat hudbu, s kterou přišlo předtím X kapel? Zvukově měli ale Sahg štěstí, z celého večera si vedli nejlépe. A společně s pózováním všech členů kapely se na vystoupení koukalo dobře. Dokonce se přišel podívat i samotný pan Gaahl. : ))

Na kapelu Sahg jsem přišel před lety právě ve spojitosti s Inferno festivalem a také díky Kingově hře na basovou kytaru. Kapelu jsem však neměl možnost slyšet, a popravdě, ani jsem se po ní nějak nepídil. Je pravdou, že si vedli asi nejlépe a i studeným norským publikem byli nevstřícněji přijati. Mně však tento tvrdší heavy metal s občasnou příměsí doomu nic moc neříkal.

DEN 2 - speciální vystoupení Wardruny
Čtvrteční odpoledne se neslo ve znamení speciálního koncertu norské ambient/nefolkové kapely WARDRUNA, na který jsme se vydali napříč městem k poloostrovu Bygdøy do místního vikingského muzea. Mezi unikátními zbytky vikingských drakkarů se nejdříve fanoušci dozvěděli cosi málo o runách a vikingské historii samotné, vykopávkách a některých lidových nástrojích. Pak už se na připravené „pódium“ nachystali ti, kvůli kterým všichni přišli – Wardruna…

Tomuto projektu se od jejího nedávného vzniku dostává nebývalého zájmu v rámci metalové komunity. Těžko říci, jak moc zajišťuje role „all-star teamu“ kapele oblíbenost, určitě to však není zanedbatelné procento. Nicméně, pokud tento fakt pomineme, kvalita Wardruny se upřít nedá, stejně tak jako její hloubka, která znamená pro nejednoho Nora asi více než státní hymna.

… Jakmile mohutný potlesk publika utichl a všichni protagonisté se postavili na svá místa, bylo krásně vidět, jak se za zády všech členů rýsuje dominantní čelo drakkaru. Protože se nejednalo o klasický koncert, nebylo podium nijak vyvýšené ani osvětlené, čili vše působilo velice přirozeně a někteří návštěvníci, kteří neměli o koncertu ponětí, se tedy dozajista divili. Nutno ale podotknout, že muzeum mělo výbornou akustiku a každý tón se rozléhal do všech koutů, až člověku mrazilo.


Každá skladba byla odměněna ohlasem, který se jen tak nevidí a bylo vidět, že lidé mají z této unikátní příležitosti upřímnou radost. A vzhledem k tomu, že hudební představení netrvalo o mnoho déle než půl hodiny, uběhlo vše rychleji než by se dalo původně předpokládat.

Sečteno, podtrženo se všem, kteří do Vikingskipe došli, dostalo neopakovatelného zážitku, který jen potvrdil to, v čem je Norsko jako země výjimečná. Vy si můžete udělat obrázek z fotogalerie a po našem návratu z Norska i z videí, která budou dodatečně zveřejněna.

2.DEN
Muzejní zážitek z Wardruny musel být brzy zapomenut, jelikož nás čekala klasická večerní dávka metalové hudby. Na rozdíl od prvního dne se soupiska kapel ustálila pouze na dvou průchozích klubech - menším John Dee a větším Rockefelleru. Zatímco John Dee působil vcelku komorní atmosférou a průměrnými kulturními podmínkami, Rockefeller byl naprosto profesionálním třípatrovým klubem s maximálním možným zázemím.

Druhý den sliboval znatelně větší kulturní vyžití. Jako první měla tyto myšlenky podpořit rumunská libovka NEGURA BUNGET. Kapelu se mi za poslední roky podařilo vidět již několikrát, pokaždé se stejnou pódiovou show, avšak pokaždé také s rozdílným nábojem a zápalem pro věc. Bez skrupulí musím poznamenat, že toto jejich vystoupení bylo jedním z těch vydařených, ba možná to úplné top. Pokud jste již měli tu možnost vidět Transylvánce, je asi zbytečné popisovat jejich vystoupení. Nicméně kluci a slečna představili stále chladnému norskému publiku jednu z nových nadějných skladeb a následně předvedli dokonalou interpretaci především z poslední studiovky „Om“. Z mé strany se jednalo o notně vydařenou klasiku, ke které nemám nejmenších výtek.

V mírně pohanském tempu pokračovali i druzí v pořadí – místní KAMPFAR. Na Dunkelheitu jsem Dolka a spol. žel nezastihl, tudíž toto bylo mé první „setkání“ s nimi. Popravdě řečeno jsem nečekal, že by relativně jednoduchou a často i monotónní hudbou dokázali Rockefeller téměř zbořit, ale stalo se! Hlavně zásluhou zmiňovaného Dolka, který celý set neúnavně gestikuloval k publiku a celkově celé vystoupení zvedl alespoň o jednu kvalitativní třídu. Vystoupení dokonale šlapalo, zvuk byl stále bezproblémový, a tak jsme si mohli užít jak ochutnávky z novinkové desky, tak i kupříkladu klasiky z deset let starého „Fra Underverdenen“. Kampfar také jako první předvedli pyroshow a pro mě se záhy stali headlinery celého dne.


EPISODE 13 vytasili na publikum se zcela obyčejným black metalem, který si bral za vzory jak nové, tak i starší kapely. Tou nejzajímavější věcí byla zřejmě země původu, tedy Turecko. Horká krev, která kolovala pánům v žilách, byla znát hlavně na zpěvákovi, který působil více než jen nemocně. Jako odlehčení tedy Episode 13 byli fajn, výsledek je ale vcelku podprůměrný.

Za odpadnuvší Messhugah byli narychlo pozváni domácí THE BATALLION. Náhrada vskutku zvláštní, neboť Messhugah měli být jednou z hvězd. The Batallion, které můžete znát z recenze na debutovou desku z roku 2008, předvedli veselý, alkoholický black/thrash metal s notnou dávkou nadsázky. První tři, čtyři skladby bylo skvělé vystoupení sledovat, ale postupem času se stále stejné riffování, atd., začínalo docela zajídat. Zvuk byl ale opravdu fajnový a pyroshow podpořila výsledný dojem hned několikanásobně.

Za posledních 12 měsíců jsem viděl SEPTICFLESH již potřetí, což mi mohlo dát skvělé srovnání. A taky se tak stalo. Zatímco ve Zlíně a na Brutal Assaultu kapela nudila, na Inferno festivalu jakoby ožila a měla okolo sebe zcela jinou auru. Publikum se konečně bez skrupulí odvázalo a Septicflesh si toho evidentně užívali. Samozřejmě servírovali převážně z „Communion“, ale sáhli i do starší tvorby. Nutno však vytknout vynechávání čistých vokálních partů. A kde nebyly vynechány, tam byly nasamplovány.


Famózní kombinace doomu/sludge a black metalu v podání UNEARTHLY TRANCE byla tou nejneočekávanější tečkou za druhým hracím dnem. Trojice z New Yorku naservírovala posluchačům hudbu, která pro většinu zřejmě stravitelná nebyla, ale ten, kdo ji pochopil, neodešel zklamán ani trošičku. Sludgeová naléhavost s black metalovou temnotou mi dala možnost poznat kapelu, o které jsem až do koncertu neměl tušení. Stydím se!

3.DEN
Třetí hrací den byl bez jakýchkoli bočních aktivit, tudíž Inferno rozjeli až po šesté večerní němečtí DEW-SCENTED. Příjemný thrash/death metal, který měl co nabídnout, šlapal jako hodinky. Set zpočátku opět poznamenaný kvalitní zvukovou kulisou, ale i menším počtem diváků dozajista bavil i přes to, že kapelu znám vlastně jen z koncertních pódií.

Jednou z velice zajímavých akvizic Inferno festivalu byli black metaloví KRYPT, kteří se v loňském roce vytáhli debutem „Preludes to Death“. Jelikož se jedná o pravověrnou norskou black metalovou vichřici, čekal jsem mizivou komunikaci s publikem, strojové odehrání svých černých skladeb, zlé pózy a samozřejmě warpainty. Jelikož Krypt hráli v menším John Dee, měl jsem také trochu strach o zvuk. Ten se nakonec v rámci možností vyvedl stejně jako většina mých očekávání. Občas mě trochu zaskočila nesehranost kapely, která působila, jako kdyby byl každý z nich někde naprosto jinde a jednoduše se nemohli najít. Ve výsledku jsem byl díky mým nepřílišným očekáváním vcelku spokojen, žádné extra vystoupení se nekonalo, spíše cosi v kolejích českých a slovenských black metalových koncertů.


Po vystoupení VREID jsem si tak začal v hlavě přehazovat myšlenky, proč kapela sklízí po světě takové ohlasy. Dozajista za to mohou i Indie Recordings. A protože VREID cítí, že se stali velkou kapelou a svět jim zobe z dlaně jejich příběhy, proč z toho netěžit, že? Připravila se tedy speciální plocha, kde se po celý set promítaly různé věci spojené s danými skladbami – určitě skvělá věc. Nechyběla samozřejmě ani vydatná pyroshow a dokonce v několika skladbách hostovala i houslistka. Toto vše v kombinaci s všudypřítomnými kamerami jasně připomínalo natáčení živáku, nemýlím-li se…?
Nevím však, jestli si Vreid vybrali tu správnou chvíli. Zvuk nebyl nikterak dobrý, vokál zprvu neslyšitelný, později hlasitý a až moc zkreslený – čili mezi skladbami nebylo rozumět, co Sture říká. Za další, skladby z „Milorg“ zněly naživo skutečně otravně. Neměly spád, nudily, a ačkoli byly plné uchu lahodících melodií, není to nic, co by dokázalo udržet vystoupení nad vodou. Možná by nebylo od věci, kdyby se Vreid začali více soustředit na hudební stránku než na tu vizuální. Možná by v budoucnu nelitovali. Ale Norsko jim to stále žere, tak proč to měnit?

SWALLOW THE SUN byli něčím jako mým osobním bohem, jehož přítomnost na festivalu mě nabíjela pozitivní energií. Nemohl jsem se tedy dočkat, až opět uslyším stejně kvalitně odvedenou práci jako na posledním Brutal Assaultu. Nebyl by v tom ale čert, aby StS neměli alespoň malé problémy se zvukem. Ten totiž utápěl čistý vokál, který se v důležitých partech ztrácel v kytarách, klávesách, prostě všem. Ať jsem stál na balkoně, u podia, za zvukařem, všude to bylo podobné. Nicméně celkový dojem StS udělali skvělý. Opět hudba nabitá emocemi, s osobním kouzlem, do kterého ne každý pronikne a pochopí jej. „This song is about join happiness and it’s called The Ship.“

Nikdy jsem si nemyslel, že tak rád uslyším českou legendární kapelu ROOT. Ale slova se říkají a věci se dějí. Co jsem však nečekal dvojnásob, byl fakt, že Brňáci se ke své hrací době postaví s takovou vervou a profesionalitou sobě vlastní. Z celé kapely čišela energie a chuť do hraní – něco, co jsem u Root v podobné míře ještě neviděl. Kluci norskému publiku představili průřez celou diskografií včetně kultovních skladeb „Hřbitov“, „Píseň pro Satana“ a „666“, které jsme si paradoxně užili nejvíce my. Zvuk byl v John Dee asi dosavadním maximem, vše se dařilo a i Big Boss se po tom všem dovolil nazvat „tatínkem všech přítomných chlapců a dívek“. Jednoduše vydařené vystoupení, které mě k mému údivu nabilo pozitivní energií snad od samotného Satana a jasný favorit na nejlepší kapelu dne.


Nejlepší vystoupení KEEP OF KALESSIN, které jsem viděl. Bez debat. Konečně se podařilo skloubit zvuk bicích s ostatními nástroji tak, jak to na předchozích koncertech KoK, které jsem viděl, nešlo. Dalším pozitivem bylo, že se nehrálo až tolik z poslední desky, čili zazněly i všechny podstatné hitovky z „Armada“, stejně tak jako neopakovatelný song „Come Damnation“. A když jsem tak z koncertu odcházel, uvědomil jsem si, že tím, co opravdu v hudbě KoK posiluje den ode dne, je Thebonův vokál. Je to člověk, který se neuvěřitelným způsobem zdokonaluje. A jestli v budoucnu půjde podobným směrem i hudba a Obsidian nebude chtít nutně hrát líbivé blbůstky, mile rád budu ten, kdo bude kapelu vychvalovat kudy bude chodit.

4.DEN
Poslední hrací den festivalu sliboval netradiční vystoupení několika norských black metalových kultů. Jako první se na pódiu Rockefelleru objevili KOLDBRANN. Už cestou do centra Osla jsem přemýšlel, jaký důvod vedl pořadatele k zařazení této legendární kapely na velké pódium. Již po první skladbě jsem však zjistil, že ač z desky si mohou kluci podat ruku například se „včerejšími“ Krypt, na živo se jedná o naprosto jinou kávu. Vydařená show plná profesionality, zároveň však black metalové zášti, arogance a agresivity. Vše ale přesně v normách, nic nepůsobilo naivně, ani křečovitě. Fanoušci mohli vyslechnout kompletní průřez diskografií i zhlédnout několik hostů v čele s Kvarforthem, který si neodpustil plivání ohně, ale třeba i s hlavním mozkem Sarkom. Takto si představuji pravou black metalovou show. Paráda.

Po výborných Koldbrann jsme se tedy přesunuli do klubu John Dee, kde jsme sledovali vystoupení kapely EXACRATION. Jednalo se o valivý death metal, při kterém si přišli na chuť i ti, kteří dosud neměli na festu moc možností. Exacration totiž doplňovali stylovou rozmanitost Inferno festivalu tak, aby byla kompletní. Hudebně se jednalo o kvalitní práci, s dobrým zvukem, ale díky táhlosti se časem kapela stala poměrně nudnou, hlavně proto, že skladby zněly podobně a nenabízely moc energie. A pokud ano, tak byla zcela jiná než ta, na kterou jsem byl já a lidé okolo mě zvyklí. Ale i tak, kvalitně odvedená práce, jen asi nepochopena od lidí, kteří podobné hudbě neholdují.


HELHEIM jsem měl možnost spatřit na živo podruhé za posledních půl roku a nabuzen výtečným podzimním vystoupením v Plzni jsem se skutečně těšil. Téměř bezchybný zvuk, netradičně málo pódiové mlhy i samotné vystoupení ve výsledku zajistilo, že pro mě Helheim začínají představovat záruku skutečné koncertní zábavy. Žádná skladba nenudila, novější byly synonymem propracované hudby, ty staré pak dokonalým impulsem k nekončícímu házení hlavou. V'gandr náruživě gestikuloval k publiku a podobně jako Dolk u Kampfar celý set táhl. Osobně nemám výhrad, Helheim potvrdili, že jsou opravdu výbornou kapelou.

BLACK COMEDY se prezentovali jakýmsi tvrdším metalcorem, ve kterém nechyběl ani melodický zpěv. Pokud se muzika pohybovala v rychlejších kolejích s hrubým vokálem, byla velice chytlavá, avšak když se zapojily prapodivné samply a čistý vokál, dostávala hudba poměrně marných rozměrů. Pokud by byla ona energie udržena po celý set, byla by to bomba.

Druhé originální vystoupení zařídila někdejší a nyní znovu oživená Nagashova kapela TROLL. Sám hlavní mozek nastoupil na pódium zdařile připomínající černokněžníka, s vlasy do půl hlavy originálně vyholenými. Show samotná pak dala vzpomenout na staré dobré časy let devadesátých a black metalové bestiálnosti ve spojení s chladnými klávesami. Troll zahráli i něco z nových skladeb, které mají připraveny na comebackovou desku. Z nich bylo možnost udělat si alespoň malý obrázek o tom, jak bude novinka vypadat – barvitě, agresivně, šlapavě, ale zcela jistě také s odkazem starých dob.

SAMAEL jasně dokázali, proč tak táhnou. Neuvěřitelná energie, která jejich show obklopovala, strhla většinu fanoušků pod podiem. Nové skladby navíc naživo nezněly vůbec zle, ba naopak, byly agresivní, živelné a nápadité. Klasický průřez diskografií pak zaručil, že si na své přišel skutečně každý. Samael baví a bavit budou.

CODE spolu se svým jménem přinášeli také velká očekávání. Narozdíl od loňského vystoupení na Brutal Assaultu se tentokrát nejednalo de facto o žádnou obskurní pódiovou show, < code > působili nyní více přátelsky, klasicky a v kladném slova smyslu také obyčejněji. Kvohst si mimochodem nechal lehce narůst vlasy, čímž zmizela jeho bestiálnost z dob DHG. Co se ale týče tohoto norského vystoupení, musím podotknout, že ať tak či onak, se jednalo o vysoce kvalitní složení debutových skladeb v kombinaci s těmi novými, ještě neokoukanými. Dle poslechu bylo poznat, že novinka „Resplendent Grotesque“ bude značně umírněnějším materiálem, přesto však set nabídl výbornou komorní atmosféru, zřejmě i za přispění malého pódia v John Dee. Jedinou výtku bych měl ke Kvohstově vokálu, který mi místy přišel lehce falešný. Ale je to jen malá piha na celkově vysoce pozíváním pocitu z tohoto jejich koncertu.


Speciální vystoupení CARPATHIAN FOREST se jako vůbec první na festivalu protáhlo. Nezačalo přesně, ale asi s 30ti minutovým zpožděním. Jakmile se plenta odhrnula, na podiu se objevily dvě ženy v plynových maskách pomazané imitací výkalů a s robertky, dva muži s norskými vlajkami a okolo celá kapela. Skvělé divadlo na úvod.
Jak kapela slibovala, prezentovala skladby, které nikdy předtím na živo moc nehrála, pro posluchače, kteří znají jen známé skladby se tedy naskytal malý problém. Spoustu skladeb jsme neznali ani my. Zvuk byl poměrně dobrý a první tři písně uběhly jako voda. Potom ovšem začalo vystoupení skřípat a nudilo. V průběhu se ještě na podiu objevili dva hosté, které jsme však ani náhodou nepoznali.
Věřím, že kdyby CF vydržela energie z prvních minut, byl by to skvost, takhle to bylo jen vystoupení obestřené velkými řečmi a slabšími činy. Nicméně to byla příjemná příležitost vidět návrat Carpathian Forest.


- text kurzívou – Aedd.Gynvael
- text klasicky - Fastred