Po více než deseti letech existence vydává CANTATA SANGUI plnohodnotnou desku. Třičtvrtěhodinka blackened gothic metalu s folkovými a doomovými vlivy nikterak náročného na poslech, naopak díky čistému ženskému vokálu oddechového až uchu lahodícího. Především nutno zmínit, že ono škaredé slovo od "g" o dva řádky výše není v tomto případě důvodem, proč se na kapelu dívat skrz prsty. Finská šestice si sice neodpustila filosofické texty o krvi, životu a umírání, svojí vahou patřících do roviny kartářského tajemna, nicméně podstatné je, že samotná hudba vybočuje ze zaběhlých představ o žánru, jehož hnacím motorem jsou představy legračních puberťaček o upírech sajících jejich vagíny. Přímo temnota středověkých zřícenin z desky totiž nesálá. Pohybuje se ve spíše nevyhraněné poloze decentního středněproudého metalu podbarveného klávesami s pár nenápadnými výlety do okrajovějších žánrů. Výsledek dovede oslovit jak pány v nažehlených černých košilích a znuděné mladé dámy, kterým se v očích pravidelně leskne křišťálová koule, tak posluchače pohybující se v méně kýčovitých světech.
Úvodní majestátní klávesy navozují atmosférický black metal poloviny devadesátých let, v následujících vteřinách se Anna ujímá vedení a svým rozkošným hlasem dodává skladbě "We'll Have It On Us' "hravost zajímavě kontrastující s agresivními pasážemi. Její vokál je ostatně středem dění po celou hrací dobu. Od erotizujícího laškování, přes ladné rozjímání až po vysoké polohy, naléhavostí rovné Kariovu drsnému chrapláku. Spojení elegance a agrese funguje, klávesy jsou přiměřeně dramatické a celé to má působivé, ale ne vtíravé kouzlo. Více roztomilé a neškodné než patetické. Ve všech jedenácti skladbách je kapela k posluchači vstřícná, nečekají na vás žádné kompoziční převraty nebo cokoli uhýbajícího od příjemně plynoucí hudby, která se nepohybuje ve vyloženě extatických nebo avantgardních rovinách (ačkoli sama tvrdí něco jiného), avšak nesklouzává k mainstreamové šedi. Zpočátku pro mě byla nenáročnost kompozic a čistý vokál cestou k právě tomuto označení, ale po několika posleších deska okryla svůj půvab. Čas zde není důležitý pro dešifrování krkolomných aranží, ale pro hledání kouzla v muzice, kterou bohužel zprofanovala komerční mašinérie lehce naplňující černá náctiletá srdéčka. Například čtvrtá skladba pracuje s jemně folkovou melodikou, ale i když se na tomto místě kapela hodně přiblíží obrázku páru počínajícího na mechovém loži dalšího člověka, který bude předstírat, že pivo Kelt je dobré, dovede to s velkou dávkou lehkosti a noblesy, jež je daleko od typického medovinového zblbnutí.
Ve srovnání s jinými slavnými spolky, kde zpívá žena a všichni mají lněné hadry či korzety a černě lakované nehtíky, jsou tito Finové opravdu nadaní, po minutě nemám pocit, že už jsem slyšel všechno, a hlavně pociťuji nutkání pustit si "On Rituals and Correspondence in Constructed Realities" znova a znova. Což naprosto postačuje k vysokému hodnocení.
K recenzi poskytl: Season of Mist
