Je to už dlouho, pokud tedy nepočítám loňskou desku „Wreath of Thevetat“ kapely Alghazanth, kdy se mi do rukou dostal symfonický black metal se základem ovlivněným prvky dalších metalových stylů. Zřejmě je to mnou samotným – je to už celkem dávno, kdy jsem podobné kapely poslouchal. Jenže ono přišlo takové to, jak to jen nazvat... hodně zlé období, které pak postupně přerostlo v to experimentální a po každé stránce originální. A na takovéto „klasické“ věci jednoduše nebyl čas a vlastně ani chuť. A velmi pravděpodobně bych podobné kapely přehlížel z velké části i dál, kdybych jednoho krásného dne nenašel ve schránce promo nové desky Poláků HERMH... Jelikož jsem ostudně žádnou z předchozích nahrávek kapely HERMH neslyšel, přistupuji ke „Cold Blood Messiah“ naprosto otevřeně, bez jakýchkoli předsudků z minulosti a zároveň bez obav o budoucnost. Dle dostupných informací se Poláci přesunuli od jakéhosi black/gothicu k symfonické odnoži černého kovu, kterou na novince prezentují ve velice kvalitní formě. Celé devatero skladeb se pohybuje převážně ve svižných tempech a zároveň je podáno vcelku barvitě, posluchač se tak dočká jak hodně rychlých pasáží, tak i procítěných momentů, vyhrávek a třeba i kytarových sól. Po skladatelské stránce se nejedná o žádný ortodoxně pojatý black metalový základ, kytarovou část celé nahrávky bych naopak připodobnil ke spolkům typu Anorexia Nervosa, loňských Alghazanth či střednímu období Dimmu Borgir. Atmosféricky z „Cold Blood Messiah“ lehce občas zavání svěží léta Cradle of Filth, nebo poslední Siebenbürgen. Vše je ale podepřeno osobitým rukopisem, který posluchače ani na chvilku nepřinutí přemýšlet nad byť minimálním plagiátorstvím. Klávesám v produkci HERMH nepřipadá nijak zvláštní role, přesto by bez nich byla novinka značně chudší. Ve slabších momentech totiž odvádějí onu černou práci, která na první pohled není ani zdaleka vidět. Po technické stránce nemohu vznést jediné námitky – album v této chvíli působí velice svěže, nikterak levně a po celou hrací dobu baví.
Celá deska je načichlá vampirismem, a tak zběhlého posluchače nezaskočí ani chorální zpěvy, kterých si, popravdě, vcelku užijeme. Ty do celkového konceptu hudby parádně sedí a v kombinaci s krkavčím rykem působí skutečně mocně. Vokál samotný se pak rozprostírá od klasických black metalových poloh, přes ty mírně uřvané až k občasným citacím, což jasně koresponduje s onou zmiňovanou pestrostí nahrávky.
Stará pravda praví: „Nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně.“ A skutečně. Ke konci desky se dostává „Cold Blood Messiah“ do stádia, kdy se na první pohled tváří všechno v naprostém pořádku, nicméně po bližším průzkumu to s onou pestrostí materiálu nevypadá už tak jasně, jak by zřejmě mělo. Poslední skladby už nejsou ze skladatelského hlediska tak nápadité, ač je v nich použito de facto vše, co na zbytku alba. Společně s faktem, že noví HERMH nejsou ani zdaleka novátorským přínosem scéně (což samozřejmě při dostatečné kvalitě materiálu není víceméně podstatné), padá „Cold Blood Messiah“ z luxusní třídy „pouze“ do té vyšší střední. Což je samozřejmě škoda, hlavně při pohledu na první dvě třetiny desky.
K recenzi poskytl: Regain Records
