Ordog je démon z maďarské mytologie zosobňující temné stránky světa. Bývával zobrazován podobně jako faun, přebývající v pekle a beroucí si podobu lišky v případě, že navštívil pozemský svět. A stejně jako každý druhý rohatý pupkáč vyfasoval i on metalovou kapelu se svým jménem. Ovšem ne jednu, ale minimálně čtyři, čirou náhodou tři z toho blackové. Řeč bude o té poslední, z nich všech nejlepší – finské pětici věnující se doomu, žánru zažívajícím v současné době slušný rozmach. Už samotný název „Life is Too Short for Learning to Live" vzbuzuje naděje a sympatie. Zdánlivě se v něm totiž skrývá nepatrná jiskřička čehosi pozitivního, avšak dohromady s texty jednotlivých skladeb vytváří jemný nádech černě laděné ironie.
Trochu nezajímavé intro s "tajemně" znějícími samply a grgajícím pánem v pozadí mě nechává chladným, ale melodická "Live Fast, Die Slow" už je jiné kafe. Ačkoli celá stojí na kolovrátkovém opakování jednoduchého klávesového refrénu spojeného s obyčejnou riffovačkou, působící zpočátku trochu naivně, světe div se, ono to funguje. Starověce znějící doomová skorohitovka, chtělo by se říct. To nejzajímavější však přichází s "Chapelle Ardente" nabízející přesně ten typ hudby, při kterém zaplesá srdce doomařovo. Typ hudby, při kterém lampy vrhají méně světla, trika vypadají sepraněji a květy uvadají. Ztěžklé kytary zpomalující čas, doprovázené čistým vokálem a šepotem. Jedenáctiminutová plazící se esence deštivého sobotního poledne, vydařená klasika a sázka na jistotu.
"Pokol" (Peklo) pokračuje v nastoleném tempu a zpočátku i kvalitě, ale po chvíli se bohužel projeví přílišná délka skladby. Devatenáct minut zbavuje repetici pár akordů působivosti a ke konci už začíná nudit. Škoda. Podařený text o sebevraždě perfektně pasuje do nálady celé desky.
Po několika posleších se jako trvanlivá ukázala pouze zmíněná "Chapelle Ardente," nepochybně vrchol celého alba a "Learning to live," melodický čistý zpěv doprovázený jemnou kytarou a klavírkem. Počáteční ryze pozitivní dojem tak bohužel vyprchal, a nastal nevděčný a bohužel příliš častý moment recenzentův, kdy je třeba vyjít s pravdou na světlo a neudělat z desky pro dvě výtečné skladby osmičkovou záležitost.
ORDOG nehrají nic složitého, do čeho by bylo třeba dlouze pronikat. Fanoušky žánru dovede tento kousek oslovit okamžitě, možná i nadchnout, nicméně při třetím přehrátí nastává přehřátí a atmosféra už nefunguje tak silně jako v prvních chvílích.
Někdy mě štve, že si kapely nenajímají stejně jako tvůrci pc-her beta-testery. Hned bych do toho šel a stál ve studiu s rákoskou, která by zasvištěla vždycky, když by zaznělo "musíme tam šoupnout ještě pět minut, jinak to nebude dost dlouhý."
K recenzi poskytl: Violent Journey Records
