První minuta úvodní skladby se jeví jako slibný počátek symfonicky laděného, lehce industriálně znějícího metalu, který by mohl bavit. Pak přichází první zásadní zvrat v podobě absolutně typicky znějícího death metalu polské školy. Vaderovsky laděný styl, zakládající si na technice hraní, je okořeněný o záplavu všemožných orchestrálních prvků, které se snaží přebíjet jeden druhého. Skutečně až nebetyčně moc. Zvuk jednotlivých nástrojů a kláves mi až neskutečně připomíná mnoho zásadních kapel různých žánrů, kterými se PG nejspíše nechali inspirovat. Nejvíce se to odráží na nemetalových doplňcích. Beru, že každý začíná plný inspirace a nápadů, jak co bude znít. Ale nic se nemá přehánět.
Zním nejspíše hodně kriticky, ale nemůžu se při poslechu zbavit dojmu, který se dá jednoduše sumarizovat do jednoho slova – přeplácanost! A nejhorší na tom je, že je to poměrně nevkusná přeplácanost. Dokážu si představit mnoho jiných metalových stylů, které by šly k podobnému „industriálnímu“ podkladu kombinovat, ale tato forma deathu mě skutečně odrazuje. Avšak to je samozřejmě dáno i tím, že death metal skutečně nemusím. Posledním aspektem, který mě odrazuje, je vokál pana Dzika. O jeho pokusech o „zpěv“ se ani zmiňovat nebudu.
Na druhou stranu této čtveřici nejde upřít, že na první materiál to je slušná práce. Rozhodně to chce dost umu takto ovládat své nástroje a poskládat tuto hromadu zvuků do, podle nich „progresivní“, podoby. Pravidlo o stovce lidí a stovce různých chutí se zde ukazuje opět pravdivým. Ačkoliv mám rád experimentování se styly, deska se měla nejspíše objevit v rukou někoho jiného. Někoho, kdo spíš rád polský death metal než experimenty.
K recenzi poskytl: Pleroms Gate
