Hemingway a těhotný hmyz

Duo COBALT lze zařadit do pomyslné americké nové školy, která se odpoutává od vlivu evropské kolébky black metalu a kráčí vlastní cestou, v tomto případě tvořenou progresivním, nebo chcete-li post-blackovým pojetím, spojeným se surrealistickými a místy dost květnatými texty. Na začátek třeba říct, v čem spočívá ona progresivita a odlišnost. V pestrosti poloh, které deska nabízí, v absenci klasické struktury a v nepřímočarosti. Žádný šmrdlec, žádné kolovrátkové opakování, minimum refrénů. Místo toho neustále se proměňující koncepční album, exploze nápadů, vytvářejících na první pohled dojem spontánně natočené, zdánlivě nesouvislé improvizace. Ale pouze na první dojem. Po nezbytném několikerém poslechu se z prve trochu nepřístupného množství neustálých přechodů, změn temp, střídání uvolněných a agresivních pasáží vyklube nejdřív exploze zajímavých postupů, obrovité klubko "progresivních zákoutí," a poté něco, co nemůžu nazvat jinak než geniálně upečený neošamanismus. Uchvácení posluchače pomocí hory pozoruhodných, technicky ultraprecizních momentů, střídajících se s atmosférickými, čitelnějšími pasážemi, z čehož dohromady až postupem času začne klíčit jakýsi celek. Díky tomu je tato deska v podstatě neoposlouchatelná, rezignuje totiž na snadno zapamatovatelné melodie či riffy. Skoro by bylo vhodné distribuovat ji s nálepkou "tohle si kupte, Phil McSorley opravdu umí hrát na kytaru" nebo "black metal se taky dá hrát takhle, takhle a takhle taky".
Jak jsem naznačil v úvodu, svébytnost se netýká pouze hudby, textová stránka nezůstává pozadu. Když Erik řve

"Hemingway save me,
Hemingway get me really fucked up,"

nebo

" I see animals on the horizon,
Ether flowers, stolen dramamine,
Kerosene, Dopamine, occasional codiene.
Suck the dead skin off your lips with me,
Bloated with your homesick pets,
Silhouettes of pregnant insects,"

dostává album, potažmo black metal zcela netušené rozměry, jejichž původ pravděpodobně ovlivnilo experimentování s různými látkami, pokud tedy nejde o pouhou pózu.


Je skoro až zbytečné říkat, že deska nevydává všechna svá tajemství hned, ostatně přídomky "prog" a "post" by měly být ukazatelem nutnosti a zároveň možnosti (neboť pouze tohle dělá z poslouchání hudby tvůrčí proces) objevovat, číst jako z alegoriemi prodchnuté knihy, přičemž "Gin" toho v hodině a dvou minutách nabízí ke čtení skutečně přehršel. A mimochodem, na albu v roli zpěvačky hostuje v jedné skladbě JARBOE. Což je ale celkem jedno, v moři všeho se docela ztrácí. Prim hraje indiánský kokainový black metal z Colorada, založený ne na přímočarém minimalismu, ale naopak na expresivní rozmanitosti. Pro mě už v tuto chvíli zásadní záležitost.