Dobře si tu dobu pamatuji. Na scéně se už nějaký ten roček pohybovali švédští náladotvůrci Candlemass, v Americe se objevila jistá kapela Solitude Aeturnus, Lee Dorian na ostrovech opustil tou dobou již poměrně rozjetou kapelu Napalm Death a jal se s flétnou v ruce založit velmi temné Cathedral. Do módy se dostával tradiční doom metal, tehdy vlastně jediná odnož postavená na odkazu starých Black Sabbath a St.Vitus. Až později se přidávaly další a další vlivy a do škatule „doom“ se zařadilo kde co. Ta doba byla jiná, dost možná krásnější, žádné starosti, studium na střední a shánění doom metalu, kde se dalo. Tento styl jsme s jedním ze spolužáků tehdy opravdu žrali. Psal se rok 1989, možná 1990. Tu dobu si pamatuji, jen byla zasunuta někde hlouběji v podvědomí, dokud k mému domu nedorazilo promo PŸLON. Švýcarští bardi Matt, Jan a Tinnu se prezentují vskutku tradičním pojetím doom metalu ve spojení s čistou lyrikou. Čistou nejen provedením, ale čistě bílou i co do obsahu - v textech se nezřídka objevují věci související s křesťanstvím. Dokonce i v bookletu lze najít citáty některých žalmů. Proč ne? Rozpitvávat věci okolo textové náplně by nemělo smyslu. Každému, co jeho jest. Já se původně domníval, že právě tohle by mohl být jeden ze zásadních „doomstones“, přes které se zřejmě nepřenesu a recenzi nikdy nenapíši. Určitě ne tak, aby byla zcela objektivní. Připouštím, že texty odvozené od křesťanství ve mně příliš mnoho důvěry nevzbuzují. Poslechem se však ukázalo, že důležitá je především hudba a kameny úrazu budou pravděpodobně jinde. Neočekával jsem vůbec, že by šlo o rychlou hudbu, to ani v nejmenším. Samozřejmě se to potvrdilo, muzikální složka věci se táhne jak smrad za tlející mrtvolou taženou párem koní. Tak nějak by to mělo být. Pomalá hudba má obrovskou výhodu, dokáže vtisknout posluchači skličující atmosféru hluboko do duše. Má taky nesporně jednu nevýhodu, v super pomalých tempech je totiž slyšet každá chyba. Nemálo hudebníků mi potvrdilo, že hrát rychle není umění, umění je hrát pomalu a bez chyb. Když se podívám konkrétně na PŸLON, nemohu mít naštěstí v tomto ohledu výhrad. V jejich projevu není slyšet chyby, a dokonce se tu a tam objevuje pokus o vsunutí jakési vlastní přidané hodnoty. Například lehoulinký vliv jazzu hned v úvodní „Renovatio“, kde se Mattovi podaří velmi zajímavá kytarová vyhrávka. Ve druhé a dvanácté písni mě zase zaujala skvělá práce basisty Jana. Je pravda, že rytmika je věc, na které u tohohle stylu záleží rovněž značně a tady všichni tři muzikanti fungují bezpečně a na úrovni. Přestože se tempo desky nemění často, tak tam, kde tato situace nastává, lze z poslechu vyčíst, že Švýcaři jsou ve věci rytmiky velmi silní v kramflecích. Ostatně hudbě a instrumentální zručnosti se toho opravdu nedá vytknout mnoho, snad jen kytarového samožerství by mohlo být méně, ale jen v některých pasážích, kde působí rušivě /Ho Theos Erchestai, DeadLove/. Jenomže někde zase dochucuje hudbu jak velmi příjemné, lehce pálivé koření /In The Shade/. Poněkud jiná situace nastává v rovině dodatkových nástrojů. Vyskytují se zde momenty, kde se objevují klávesy a flétna. Nejde o to, že by byly špatně naaranžované a zakomponované do muziky, ale vždy, když se něco takového na desce objeví, naskakuje mi na čele vráska. Ptáte se proč? Vysvětlení je jednoduché, vybíhá na mě atmosféra produkce kapel, které PŸLON považují za vzory. Je to natolik věrné, že označit to za „anální speleologii“ by možná bylo málo. Někdo může namítnout, že to je úcta k tradici. Jenže všeho moc škodí. Tohle není úcta, to je kopírování na celé čáře hraničící až s vykrádáním. A mně to vadí a s každým dalším poslechem se to stupňuje. Velmi nemilé. Značnou měrou k tomu krom flétny /silně evokuje Cathedral/ a kláves přispívá i Mattův vokální projev. Samotná jeho barva hlasu a především způsob mixu s občasným nahallováním jakoby strkaly celkový projev kapely směrem k americkým Solitude Aeturnus, kterým se pak PŸLON podobají úplně nejvíc. Krásná je šestá skladba „Dream A Dream“ - rozhodně není nudná, jako některé tracky následující /Hors Des Sentiers Battus/, ale co je jí to platné, když tohle hráli SA skoro před dvaceti lety a v jejich podání byla ta atmosféra skutečnější, hudba uvěřitelnější, doba krásnější…
A tak po osmém, devátém poslechu trpím nepříjemným pocitem, že Švýcaři na desce vlastně dělají jen dvě na sobě nezávislé věci. V polovině případů, když to řeknu slušně, kopírují a ve zbytku hracího času, stanoveného na „pouhých“ 77 minut, prostě nudí, čímž mi zase připomínají jednu kapelu z minulosti – Sevenchurch. Nevím, nakolik jsem kapele polichotil srovnáním se známými jmény, nebo jí naopak uškodil tím, že vůbec srovnávám, ale zde je to tak zřetelné – do uší bijící. Těch pokusů o vsunutí vlastní přidané hodnoty je jako šafránu, a tak převládá ten druhý pocit. „Doom“ je albem skutečně jen pro zaryté příznivce doom metalu a i ti nejspíš budou mít podobné trable jako já. Pokud bych měl hodnotit čiré muzikantství, neváhal bych dát třeba 7,5/10, za stávající situace ale řadím tuhle placku jen lehce nad průměr.
K recenzi poskytl: Quam Libet Records
