Průser roku!
S příchodem nové nahrávky velkého jména přicházejí pravidelně i adekvátní očekávání. Téměř vždy jsou jejich laťky nastaveny velice vysoko, a často se tak stává, že aktuální deska, která směřuje novým směrem, dělí publikum na dva téměř nesmiřitelné tábory. Jedni pyskují na zbytečné novátorské postupy, často i na „změkčení“ produkce či totální změnu konceptu. Naproti tomu část druhá všechny tyto atributy, nebo alespoň jejich většinu, vítá. To je bez debat stará pravda. Ale co se stane, když přijde kapela s onou zmiňovanou netradiční novinkou, a je na ní bez skrupulí všechno špatně?

Tak by se totiž dala častovat právě poslední „Revelations of the Black Flame“ bývalé norské vichřice jménem 1349. A proč bývalé? Jednoduše proto, že se čtvrtá dlouhohrající deska vydává do předem neprozkoumaných končin. Namísto úderného a svižného black metalu plného nápaditých riffů a motivů tu máme nahrávku neočekávanou a naprosto šokující. 1349 se vzdali všeho, co je dělalo výjimečnými a pustili se do kombinace táhnoucích se temp, uspávačnosti, drone-u a ambietních ploch. Výsledek je „jaksepatří“ rozpačitý. Vesměs nemám námitek proti jakémukoli hudebnímu postupu, odlišnému vyznění či změně výrazu kapely. Ano, často mě sice takto zvolená cesta mrzí, avšak nové prvky jsem schopen přijmout a náležitě ocenit. Musí v nich však být alespoň takový počet kvalit, jaký by člověk našel u předchozí nahrávky (i když jsou pak často měřítka jiná). Jenže v případě „Revelations of the Black Flame“ dostává posluchač do ruky čtyřiačtyřicet minut totálně rozstříštěného materiálu na pomezí drone-u, ambientu a jakéhosi nedom*dlého pokusu o pomalý black metal, kde se jakékoli kvality hledají asi tak snadno, jako pověstný špendlík v kupce sena. No, ona je toho sena v tomto případě spíše plná stodola. Stodola nudy.

Skladby takříkajíc black metalové – jako například jediná rychlá „Maggot Fetus... Teeth Like Thorns“ - sráží kromě nevýrazné skladatelské činnosti postrádající kvalitnější momenty také naprosto odfláknutá studiová produkce, díky níž ke koncovému „uživateli“ putuje mnohem více zvukové koule, než čehokoli jiného. A to je podle mě naprosto pekelná kombinace. Nejhorší na tom ale je, že takovéto momenty patří mezi ty silnější a na novince je jich neskonale málo. Horší je to však u kompozic, které jsou načichlé zmiňovaným dronem. Tam se pocit nudy mnohokrát násobí, a to hlavně díky tomu, že kapela nemá s podobnou hudbou zřejmě žádné zkušenosti. Člověk pak narazí na šestiminutovou skladbu, ve které se neustále opakuje jeden nepříliš povedený motiv „obohacený“ skřípáním strun a rádoby mystifikovanými Ravnovými citacemi. Podobně na tom jsou i zbylé ambientní plochy, které tedy ze souboje vyšly zřejmě nejlépe. Ale žádná sláva to není, 1349 si v nich „neočekávaně“ neumí pohrát s náladotvorností, gradacemi a s celkovou stavbou. Takovýto předvídatelný, zlý a monotónní „ambient“ nemůže ale v žádném případě zasytit byť jen trochu náročnějšího posluchače.


Největších problémů „Revelations of the Black Flame“ je tedy rovnou několik. Od totální nesourodosti celé nahrávky, která nedrží pohromadě ani v tom nejrůžovějším snu, přes chybějící invenci u kteréhokoli z použitých hudebních stylů, až po špatnou studiovou postprodukci. A to neberu v potaz to, že Frostovi příznivci už si na své nepřijdou ani u této kdysi výstavní galerie jeho umění. Naprosto nechápu, kdy kluci kolem Ravna vymysleli, že něco podobného nahrají, nicméně se před definitivním rozhodnutím měli jít nejdříve vyspat. „Revelations of the Black Flame“ je totiž obecně nejhorší nahrávkou, kterou jsem letos měl možnost slyšet a zároveň zřejmě největším zklamáním napříč časem, které jsem ve společnosti jakkoli metalové, ambientní, či naprosto jiné hudby strávil.

K recenzi poskytl: Candelight Records