Je mi ctí, že mohu zrecenzovat Filosofem druhého tisíciletí - album, které stojí pouze na atmosféře a ať již kdekoli trávíte čas poslechem tohoto díla - zaručeně Vás dostane do temných lesů noční krajiny.. Jestliže u vás Filosofem od Burzum vyvolávalo pocit bezmocnosti, tak teprve Der Letzte Winter - Der Ewigkeit Entgegen je skutečným vylíčením samoty a zbytečnosti - při poslechu jsem se snad ani na vteřinu nedostal do situace, kdy bych album bezmyšlenkovitě vstřebával a vymanil se z jeho vlivu a dle mého to ani není možné. Black metal si již dávno nepředstavuji jako rychlé bicí, texty věnující se satanismu a výrazný havraní vokál - dnes je to pro mě víceméně cokoli, co evokuje temné či negativní stránky bytí, přírody nebo veškerenstva a toho si je Christoph Ziegler (Vůdčí a jediná bytost, která stojí za Vinterriket) dobře vědom, proto se v jeho hudbě tradičních postupů skutečně nedočkáme a po celou dobu uslyšíme skvostné bratrství temného Ambientu a zoufalství v podobě depresivního black metalového vokálu, který není nepodobný řevu Malefica z amerických Xasthur. Netvrdím, že je zde úplná absence kytary či bicích, oboje se zde samozřejmě vyskytuje - kytara slouží k dotváření atmosféry, tedy pozadí kláves, které svým příběhem ostatní nástroje povětšinou přehlušují a zaujímají tedy mezi nástroji dominantní postavení, bicí poté určují tempo a dodávají hudbě dramatičtější spád - nic zde není zbytečně, nic zde není navíc a nic zde nechybí!
Vokál je zde skutečně v pozadí, ani malíčkem nevsází na vlastní srozumitelnost, ale plní podobnou úlohu jako kytara - je to skutečná zpověď a neznalému textů (například mně - přeci jen němčinu neovládám) to může připadat jako poslední volání o pomoc, před již blížícím se šílenstvím, které nečekaně vytvořilo zeď na cestě jednoho misantropa, posledního žijícího.
Skladby mají nadstandartního trvání, tak jako celá deska, jejíž potenciál si užíváme celou hodinu, což jistě svědčí o skladatelských schopnostech, které nám během devítileté existence Vinterriket skutečně dokazují a je zřejmé, že se jedná o práci hodnou nadčlověka. Kolik znáte kapel, které vyprodukovaly během své kariéry devět dlouhohrajících počinů, z nichž ani jediný nelze považovat za dílo nevalné kvality? Jen během roku 2002 vzniklo šest alb, které sic se drží velmi podobného (né-li téměř stejného) postupu, nenudí. To se ani nepouštím do popisu kompletní Christophovi tvorby, která obsahuje okolo 36 výtvorů, mezi kterými jsou dema, splity atd...!! Chci tímto odstavcem upozornit na nekončící skladatelský potenciál, kterému se snad budeme ještě nějakou dobu těšit.
Snad připadá to čtenářům, neznalým tohoto díla, jako zbytečně dramatické vylíčení, ale po stránce atmosféry tak silné album snad slyším prvně, proto se vyhýbám popisu jednotlivých skladeb, rozboru díla po technické stránce a jen poslouchám a píši Vám mé pocity - zde nejde o nenávist, agresi či nedejbože elitářství - je to "pouhý" průvodce lidskou duší a jejími reakcemi na poslední den - naše vlastní osamění uvnitř přírody, kterou lidé tak dlouho zrazovali.
Pokusím se Der Letzte Winter - Der Ewigkeit Entgegen hodnotit nanejvýš objektivně. Můj první dojem by jistě patřil maximálnímu možnému počtu bodů, ovšem po velmi krátké době (několik dnů) se v mých uších stal tento výtvor příliš unikátní a často může nudit, proto bych ho doporučoval lidem, kteří si jsou vědomi krás noční přírody, fanouškům Xasthur, Burzum, Abyssic Hate či Dark ambientu a nesouhlasíte-li, zabte mě - svého názoru se nevzdám!
