Absinth, „Prokletí“, malůvky, umění neumětelství, pan Hlad a… zelená je sexy…„Peste Noire jsou jedno z uskupení, které našlo tak vynikající recept na hudbu, že jej nemusí výrazněji měnit. Jsem ale zvědav, jak dlouho nám podle tohoto „návodu“ budou předkládat své pokrmy. Ono i sebelepší jídlo se časem přejí…“, toto jsou poslední slova Hansovy recenze z roku 2007. Tímto se omlouvám za citát, nicméně přišlo mi, že se na úvod mého článku skvěle hodí, už jen proto, že PESTE NOIRE si tuhle skutečnost uvedenou v závěrečné větě velice dobře uvědomili a rozhodli se nastavit světu poněkud odlišnější styl své produkce.
Vychází mi z toho opět recenze o zachovávání starého a přidávání nového, nuže tedy s vervou do rozborky „Ballade cuntre lo Anemi Francor“. Úvodní intro sice naznačuje, že by mohlo jít o další klasický nátěr v podobě vyblité novinky. Bicí, jak když mydlíš do dřevěného vědra, kurevsky přebuzená kytara a Famineúv vokál jdoucí za hranici smrtelného chropotu, jen ten ženský vokál tu jaksi přebývá. Nechci a nebudu pro dnešek určitě pitvat každou skladbu zvlášť, to není mým cílem, jen bych zde rád učinil pár poznatků. Takže hned ten první, patrný ve všech písních bez rozdílu, je, že PESTE NOIRE přidali na množství různých vokálů, výraznými jsou Famineúv krkavčák a hlasové party slečny Svaté Andrey. Ovšem nelze opomenout ani části sborové, které nejsou tak výrazně nazvučeny, ovšem pro baladickou písňovou, víceméně staroromantickou, formu hrají roli velice důležitou. Jedinou vadu kombinace takových chorálů s Famineovým hlasem je ta, že ve většině případů jen opakuje slova sborů. Poznatek druhý: Ubráním na mixu vyběhly mnohem více čisté pasáže, v nichž si můžete klidně vychutnat skutečně slušné „umění neumětelství“. Tento prvek je vskutku to, čím mě hudba PN vždy táhla k sobě. Muzikant je prostě muzikant a pokud na to má, může si dovolit hrát i tak, že melodie znějí navenek neuhlazeně, ale jsou vyvedeny opravdu mistrně. Řekl bych, že většina těchto záležitostí je výhradně výplodem Famineho mozku a i provedení je čistě jeho prací, kvalitní prací.
V některých momentech z alba dýchá vyrovnanost, třeba ve třetí, titulní skladbě akustická kytara působí až zázračně, jinde jde o špinavý bordel, jak ho známe z minulosti. Na albu ovšem lze najít i momenty, které jsou až úsměvné, to když se hudba zvrhne kamsi do oblasti regulérního big-beatu, jako je tomu kupříkladu v šesté „A la Mortaille!“, kde kombinace řevu právě s big-beatovou přímočarostí vyvolává úsměv na tváři, nebo osmá „Rance Black Metal de France“, v níž přesně v duchu Villona je název písně v ostrém protikladu s hudební produkcí. Dokonce se tu objevuje i harmonika. Na druhou stranu ale vede k poznatku třetímu. Totiž určitá přímočarost v hudbě přináší do jisté míry prosvětlení a mnohem větší stravitelnost produkce PN pro běžného posluchače. Kde je napsáno, že jednoduché musí být zákonitě špatné? Odpovím si sám – nikde! A já to vidím jako pozitivum novinky, které pomáhá překlenout i tu skutečnost, že spojení folku, nebo chcete-li romantismu, kterým v podstatě vzdává Famine hold rodné hroudě – Francii, s původním black metalem a la PESTE NOIRE nesedne každému. Já s tím i díky tomuto prvku problémy nemám. A nejspíš bych je neměl i bez něj, protože by na mě zabíraly krátké vhodně umístěné klávesové vsuvky.
Co z uvedeného vyplývá? PESTE NOIRE museli udělat něco jinak a dle mého názoru se jim to povedlo, aniž by popřeli svou dřívější tvorbu, což si možná staromilci myslet nebudou. Sice se vše nepovedlo úplně dokonale, ale dle mého skromného názoru velmi slušně. Jestli je to odklon konečný a pro kapelu ten správný, ukáže ovšem až čas. Prozatím se mi „nová“ tvář kapely celkem zamlouvá a poslech „Ballade cuntre lo Anemi Francor“ je poměrně příjemnou záležitostí.
K recenzi poskytl: Famine (Peste Noire)
