Nedávno jsem vám v podobě recenze a rozhovoru představil nadějnou gothenburgskou formaci Waning. Mozek kapely Anders má však v záloze ještě další projekty a jeden z nich se na stránky Mortemu hodí víc než pentagram k satanismu. OBITUS je formálně starším projektem, který po demu, split albu a jednom EP konečně přišel na řadu i s debutovým materiálem „March of the Drones“.Anders v OBITUS obstarává veškeré instrumenty a přizval si kolegu z kapely Clonaeon, aby se postaral o vokální party. Na povrch tedy vyplouvá první otázka - jak se OBITUS liší od svého mladšího bratříčka Waning? Jedná se samozřejmě o diametrálně odlišnou nahrávku. OBITUS se prezentuje přímočařejší, rozhodně ortodoxnější a sterilnější formou rychlého black metalu, protkaného nenávistí k současné společnosti, smrtí a ostatními nehezkými věcmi. Deska je rozdělena do třech částí (léto, podzim a zima), které jsou reprezentovány vždy několika skladbami. První tři písně se vyznačují zdrcujícím tempem, agresivitou a nekompromisním přístupem. Zvuk kytar je velice ostrý a v některých pasážích by mohl zastupovat rozjetou motorovou pilu či cirkulárku na dříví.
Podzimní část, kterou reprezentují pouze dvě stopy (nejkratší a nejdelší z alba), začíná nasamplovanými ruchy a kytarovým kvílením, které je doplněno motivem, jenž se objevuje po celou hrací dobu formou industriálních vsuvek. Ty jsou zakomponovány do vybraných skladeb. Záměrně byly využity pro zefektivnění atmosféry, pocitem jako byste se ocitli v pitevní místnosti během exhumace. Skladba „Inconsequential“ však okamžitě sklouzne zpět ke kytarové řezničině, tentokráte však na řadu přichází i pomalejší postupy a techničtější styl hry. Johan předvádí, jakým hlasovým rozsahem byl obdařen a kromě jeho řevu se dočkáme i nižších poloh, které naštěstí nejsou často využívány a příjemně tak vokální výkon oživují. V této dvanáctiminutovce se dočkáme několika zajímavých zvratů a momentů. Obzvláště některé kytarové riffy mi natolik utkvěly v paměti, že se „Inconsequential“ stala mou nejoblíbenější skladbou desky.
Oba závěrečné tracky ze zimní části dokončují příběh celého debutu. Muzika je z větší části proložena motivem „nekonečné prázdnoty“, která posluchače vrací do pitevní místnosti. Tentokrát však ne jako návštěvníka, ale jako mrtvolu, na které se budou provádět patologická vyšetření. OBITUS posluchače rozhodně nehodlá šetřit.
Když se na debut podívám z obsahové části, nemám mu co vytknout. I přes to, že jde o poměrně „monotónní“ styl, tak způsob, jakým to OBITUS dává posluchači sežrat, mě baví. Jedním z negativ je zvuk, který mohl být dotažen do více dravější a dynamičtější formy. Chvílemi působí velmi ploše a až „sterilně“, jak jsem již naznačil. Zásluhu na tom mají hlavně bicí a jejich neustálá řežba. Jinak musím říci, že i po dlouhé době co „March of the Drones“ poslouchám, můj zájem neopadl a nadšení z desky trvá. A to u podobného spolku rozhodně oceňuji vysokou známkou. Podobný styl muziky většinou posluchače nedokáže „bavit“ dlouho. OBITUS je však světlou výjimkou v tomto černém světě.
K recenzi poskytl: Eerie Art Records
