Při prvním kontaktu s "The Narrow Path" mě hned napadlo, jestli v současné době vůbec dovede tento žánr smysluplně existovat. Vždy stál trochu bokem od hlavního proudu, nikdy nebyl příliš atraktivní pro živá vystoupení a nikdy se netěšil nějaké širší oblibě. Takový malý levoboček, chtělo by se říct. Dal by se popsat jako odmocnina z black metalu, stejně jako black metal na druhou. Nese v sobě všechen negativismus, ale ani špetku čehokoli, co je posluchačsky chytlavé. Žádný pohyb, žádná plnokrevnost, pouze ryzí deprese a zkáza. Řeč je o funeral blacku.Namístě je otázka: poslouchá ho vůbec ještě někdo? Má vůbec klasický funeral black v době, kdy doom chytá snad třetí mízu, kdy je dávno módní poslouchat metalovou salónní pseudohudbu – drone, styl, který je více výkřikem do tmy než něčím zajímavým, ještě nějaké regulérní místo na hudební scéně? Po seznámení se s projektem Niklase Thieleho, držícím se stále starých časů, si myslím, že rozhodně ano.
Základním rysem zůstává bzučivý zvuk kytar a samozřejmě pomalé tempo. Nahrávka se nevyhýbá klávesám a letmo i čistému vokálu, kytary netrhají duši, spíš díky relativně uhlazenému zvuku navozují pocit pomalu plynoucího, nikterak dramatického smutku. Kromě klepárny "A Passage" zůstává "The Narrow Path" v decentní, jemnými klávesami značně rozvolněné poloze, přičemž díky upozaděnému vokálu vyznívá celkový feeling chvílemi snad až relaxačně, což by mohlo znamenat jistý handicap. Vyzařuje takováto stará škola deprese ve světle aktuálních šíleností vůbec nějakou depresi? Vždyť už skoro jde o chudého bratříčka, minizlouna krčícího se v koutku starodávného chrčivého minimalismu před mladšími ultrapodladěnými sourozenci.
Resumé zní jednoznačně. Nad pohřebním černým kovem zatím nebyla uroněna poslední slza, a zřejmě nikdy ani nebude, neboť tato ze své podstaty zcela nelukrativní odnož zůstává jaksi zmražena v čase a v prostoru. Ční jako skála věků odolná erozi posluchačského zájmu, jako zapomenutý posmrkaný kapesník na dně batohu, jež s léty a navršenými svačinami získává na poetičnosti. Stranou všech pomíjivých rádobystylů, stranou hlasitých argumentací, stranou trendů… stranou všeho. Stále v sobě totiž má kus tajemství a kouzla.
