Zdá se, že SUNN O))) vydávají alba jako na běžícím páse, že ano? Nelze je sice zařadit mezi průjmaře jako je kupříkladu Merzbow, ale i tak každým rokem od vydání kultovního „Black One“ vždy něco vyšlo. Koncertní nahrávka, Ep-ko či kolaborace. Nejen já, ale i mnoho dalších si od „Monoliths & Dimensions“ dosti slibovalo. Různé zprávy a rozhovory z nahrávání napovídaly, že se jedná o ambiciózní práci se širokou škálou hostů a vlivů. Krom obvyklých „bratrů ve zbrani“ Attily Csihára a Orena Ambarchiho se na albu také podíleli Jessika Kenney (hlavní vokál v ženském chorálu) či Eyvind Kang (housle). …samozřejmě, že i mnoho, mnoho dalších, ale určitě znáte wikipedia.org, nebo ne?
Když se na nahrávku podívám z jednoho úhlu, mám před sebou skutečně propracované a různorodé album. Každá skladba je jiná, proměnlivá a zapadající do celku.
Nemít však trpělivost, či náladu na experimenty, rozhodně vidím nudu, snažící se až příliš znít jinak na úkor všeho, čím kdy SUNN O))) byli zajímaví. Ono skutečně je třeba mít trochu náladu a oprostit se od toho, že „Monoliths & Dimensions“ už není čistě drone album.
Ale ať se oprostím jak chci, stejně v tomto vidím veliký zápor. I přes další zajímavé aspekty je v jistém ohledu nový počin slabší než všechny předchozí. Vlny vazbení zní mnohem slaběji než kupříkladu na „Black One“. Jistě, stačí vytočit hlasitost do vyšších poloh a opět rozvibrujete celé patro, ale mně osobně nyní chybí aspekt jakési „bažinatosti“ a hloubky drone-ů. Výjimkou budiž úvod skladeb „Aghartha“, dokud Attila nezačne vyprávět o mystickém světě ve světě, a docela metalové „Hunting and Gathering“. To, co však nezvládají kytary, musí vždy zvládnout ostatní instrumenty. Právě hosté se svými nástroji vyzdvihují album o něco výš. Troubení, vrzání a hlavně úžasné sbory zabíjí sterilitu a plochost, jenž většinou tvoří podklad „Monoliths & Dimensions“. Pro mě se nejzajímavějším momentem desky stala závěrečná „Alice“. Proč? Kytary zde hrají naprosto minimální roli. Earth-ovské brnkání a nerušivé plynutí vazbení nezní stereotypně a příjemné linky trubky, houslí a já nevím čeho všeho hladí po duši.
Zajímalo by mě, zda bylo skutečně úmyslem vytvořit drone natolik ploše, aby mohli vyniknout hostující muzikanti. Žel si však myslím, že kdyby vazbení plynulo a dusilo stejně jako u „My Wall“ či „Orthodox Caveman“ a k němu se přidaly ženské chóry a tuby, hned bych mluvil v superlativech o totální bažinně monotónnosti ve spojení s nečekanými a proměnlivými vrstvami. A nebo jinak, kytary by šly na procházku a slovo by dostaly ostatní nástroje a vokály.
Když už jsem zmínil Atillu… rozhodně nečekejte široký rejstřík hlasů ze záhrobí a zaklínačské improvizace, jako tomu bývalo na koncertech. Dnes hraje Attila roli recitátora. Jeho hluboký hlas velice pasuje k hudbě samotné a dodává jí malé kouzlo navíc. Zatím jsem však neměl ani jednou náladu, či trpělivost soustředit se na samotný text.
„Monoliths & Dimensions“ mě docela zklamalo. Není pochyb, že se jedná o zajímavou a kvalitní desku. Žel však ani spousta překvapení a super momentů nepřebije mou mrzutost z absence hloubky. I během docela primitivních a dřevních začátků kapely jsem míval velice uspokojující pocit tonutí ve zvuku. Teď, i když mě hudba netopí, ale docela hýčká, jsem nespokojený. Možná jsem omezený, ale od SUNN O))) očekávám něco jiného, něco víc. A co se týče hodnocení… Být zlý, napařím s radostí „Monoliths & Dimensions“ 3/10. Avšak díky všem zmíněným, příjemným aspektům, které notně nahrávku vyzdvihují, to bude hodnocení lehce nadprůměrné.
