Nemám žádnou motivaci k recenzování pochmurných děl, ale téměř vždy se tak stane - jako dnes, kdy recenzuji poslední album amerických (lépe - amerického projektu) Xasthur, za kterým dnes stojí jen jedna osoba, tedy Malefic, který s Akhenatenem z také amerických Judas Iscariot dokázal, že i v tak vzdálené zemi, kde v případě "bílých kolonizátorů" nemůžete opěvovat národní historii, lze tvořit kvalitní black metal. Lyrika se tedy jistě i z důvodu, který jsem nastínil v prvním odstavci, točí kolem sebevražd, depresí, satanismu, okultismu apod. (ono lze jen stěží najít v BM texty zaobírající se něčím novým či jiným). Tvůrce, tedy samotný Malefic je v mých očích vzácná vyjímka, která není pouhou křečovitou pózou (to ovšem nevyvrací možnost, že se jen dobře a účelně naučil deformovat zvuk a z toho těží několik let - o monotónosti se v případě Xasthur dá mluvit s jistotou) a do hudby dává i něco ze sebe samotného - ať je to již zoufalý řev či pomalé a především těžkopádné riffy - Xasthur se o pěkný večer jistě nepostará.
Do "pařátů" jsem si vzal poslední dlouhohrající album To Violate the Oblivious, které je dle mého skromného názoru pro většinu posluchačů stále pouhým stínem alba The Funeral of Being, ačkoli mu je velmi podobné, není v zásadě lepší ani horší - vzhledem k tomuto verdiktu bych si tuto situaci dovolil nazvat skladatelským krachem, který se vyznačuje tím, že většina z Maleficovi tvorby i přes jeho dlouholetou praxi (9 let) zní stejně, až na ozvučení jednotlivých alb, kde na některých je moc nahlas vokál, jinde je zbytečně moc v pozadí. My zde máme čest s pomalým, jedovatým black metalem, který úsměv na tváři skutečně nevyrýsuje a spíše vás přinutí vytáhnout časem zrezavělou dýku z pochvy a obrátit jí proti sobě samým.
Toto album je dobře odvedená práce v podobě depresivního black metalu, který ve své nenávisti a beznadějnosti nepřebíjí svého staršího brášku The Funeral of Being, o kterém jsem se zmínil výše, ale doplňuje ho srozumitelností a jasnější rytmikou - ovšem vše je to příliš minimalistické a detaily ve finále postrádají veškeré důležitosti. Celé Xasthur stojí především na skvostné hnilobné atmosféře, která je na všech deskách téměř identická a proto vidím všechny alba ve stejné rovině - jako kvalitně odvedený "nemocný" black metal.
