Dnešní sychravý a deštivý den je jako stvořený pro konec života. Smrt obchází v promočené kápi potemnělými uličkami, hledajíc svou další oběť. Dalšího jedince, kterému dohořívá svíčka života. Jenže, jak člověk vůbec pozná, že je naživu? Pokud necítíte žádný strach, žádnou bolest, ani ten nejmenší pocit štěstí, jste na prahu mezi oběma světy. Dýcháte? Můžete řvát a křičet? Stále jste tu. Stále obýváte svou tělesnou schránku, jenž žila z iluzí, které vám strkal celý svět. Vžíváte se do podobného utrpení a chcete znát odpověď na otázku, která vám bude položena jen jednou? Smrt se blíží. Smrt je řešením. Smrt je však pouze začátkem. Maybe I´m mad, and if I am, then you all are mad too!
Pro někoho může být smrt natolik fascinující, že jí zasvětí celý život. Někdo je jí tak posedlý, že neváhá udělat cokoliv, aby ji byl co nejdříve nablízku. Někdo další se jí nechá inspirovat a vznikne projekt, který jako magnet přitahuje existence, jenž ve smrti vidí stejnou modlu. Náš starý známý Kaiser před sedmi lety začal psát hudbu a texty pro v tu dobu neexistující kapelu. Kdy projekt DEAD? skutečně vznikl, nikdo neví. Jisté je, že o těch sedm let později mi tu leží černý kotouč se zlatým designem. Temně zlatavý booklet na tlustém papíře je přeplněný obskurními motivy a texty, jenž opěvují vše co smrtí jen zavání. I samotný booklet páchne, jakoby dlouho ležel v truhle s tlející mrtvolou.
S nadšením vkládám CD do přehrávače a pouštím první stopu. Mé dny jsou sečteny. Čekám na výrok posledního soudu. Nic horšího, než rozsápání tlupou dravých vlků už snad být ani nemůže. Utrpení, která mě po celý život doprovázela, jsou nyní zažehnána. Stojím na prahu nesmrtelnosti. Co bude dál? Nad touto otázkou si jistě láme hlavu každý smrtelník. Odpověď na ni se vám dostane skrze 12 poselství. Čtveřice porotců vyřkne své konečné sdělení.
Je tomu tak. Kaiser tentokrát není jediný, kdo si urval mikrofon. Na pomoc mu přišli Il Colonnello, Algol a Luxitan, které můžete znát z některých projektů, kde se Kaiser mihnul. Hudba samotná už je však plně jeho dílem. Posledním členem tohoto smrti vzývajícího společenství je Basilisk, který samozřejmě obsluhuje kladivo osudu. Čeho se tedy posluchači dostane, když tuto desku získá do svých spárů? Krom smrti je hlavní inspirací old school BM a prakticky hned si člověk dokáže představit, jak to může znít v Kaiserově podání. Zvuk kytar je chvílemi hodně podobný posledním Ad Hominem. Vzhledem k okolnostem je to však první věc, která mi k tomuto projektu nesedí. Smrt by nikdy nehrála na kytaru s podobným zvukem. Chtěla by jistě víc špíny, zatuchlejší vyznění a mrtvolnější feeling. Riffy jsou sice dostatečně vražedné, ale od kdy je smrt sterilní a vlahá? Chladnější a morbidnější vyznění by vskutku nebylo na škodu. Tohle má být nějaký oldschool? Leda kulové.
Z počátku jsem byl velmi nadšený z rychlého nástupu a vnoření se do nahrávky. Skladby nejsou nijak složité, často dají na první dojem a jediným rozdílem je vždy jiný vokalista. Ale i zde není žádný markantní rozdíl. Kaiser by to sám rozhodně zvládl. Ale nemůžu zde hodnotit jeho rozhodnutí. Vokalisté se pěkně střídají, takže na každého vycházejí 3 skladby. To je, řekl bych, asi nejzajímavější a nejpodstatnější část desky.
Poslechů přibývalo a moje nadšení začalo klesat. Chyba není v kompozicích, struktuře či samotných nápadech. Problém je, že „Dead?“ nemá onen lesk, který by vás za nějakou dobu znovu nalákal. Po čase jde prostě o klasickou BM nudu, o kterou zakopnete na každém zakáleném rohu. Možná se zdá, že jsou to silná slova, ale již od poslední desky Ad Hominem mám pocit, že Kaiserovi dochází dech a nápady. Jeho hudba ztratila svůj typický šmrnc. DEAD? nabízí jen a pouze směsici nemastných sypaček, neslaných riffů a vokální agónie. Ano, jen to. Desce chybí jakákoliv hlubší atmosféra, která je u podobných „jednoduchých“ (či chcete-li oldschool) nahrávek tak potřeba.
A jaký je tedy finální verdikt? „Dead?“ není ani ničím úchvatným, ale ani žádným průserem, který by se nedal poslouchat. Jde o ukázkový průměr, který však neurazí. Proto se mé hodnocení bude pohybovat v adekvátních číslech. Dalo by se možná i říct, že nakonec mě více uspokojil samotný booklet než materiál na černé placce. Ale co už. Každý den nemůže být posvícení.
K recenzi poskytnul: Ancient Dreams Records
