Trh vládne světu, kam se poděl underground? V době ekonomické krize německé kapely vycházejí u čínského labelu. Jde se tam, kde je možné vydat album s co nejmenšími náklady, a nutno říct, že jde o krok zcela logický. Pravda, my zde v Čechách máme čínské produkty jaksi striktně kategorizovány jako aušus. Ne všechno ale dělají Číňané nekvalitně. V balíku od ToT dorazila tři proma v digipackovém provedení, které, ač na první pohled vypadá, že je na recyklovaném papíře, je udělané s čínskou jednoduchostí a úplně jinak, než jsme zvyklí v Evropě. Právě proto jde o esteticky přitažlivý zážitek. Jak estestický zážitek je německá hudba na čínském nosiči, to by nám dnes měli ukázat GRAM. Dohněda tónovaný přebal ztvárňující cosi těžko popsatelného vyvolává pocit, že půjde o dílko vnitřně laděné s nádechem depresivnosti, což by určitě mohl být případ úvodní „Tired“. Do hrubého běsu klasického black metalu proskakují momenty akustické, temné a jaksi vnitřní. Korunuje to zjevně šepot a obecně zajímavé tišší nazvučení desky. Chlast jako inspirace aneb Absinth v hlavní úloze na nás čeká ve skladbě s příznačným názvem „Artemisia Absinthium“. Když načínám druhou láhev, líbá mě má zelená múza. Skladba však až na v závěru vyšperkovanou basu a celkem zajímavé pasáže bubeníka S.N. nabízí pouze sice přímočarý, ale poněkud plytký nátěr hozený spíše do ubíjející bigbeatové šlapavosti. Několikrát jsem během jejího poslechu protáhl koutky úst mírně od sebe a vycenil zuby. Skutečně se zde najdou pasáže poměrně úsměvné. Ani titulní záležitost se bohužel s nějakým tvůrčím principem příliš nepotkává. Neoriginální a neosobitý nátěr, i když velmi dobře zahraný. Nejsou zde slyšet tak výrazné tóny Herr Gramovy basové kytary jako v předchozích písních, zato „May I Never Hear Your Voices Again...“ drží nad hladinou průměru práce S.N. za bicí soupravou. Výhodou určitě je, že činely a kopáky jsou krásně slyšet. Zahrané na 1+, ovšem, jak jsem již řekl, nikterak originální. Na plytkost a nenápaditost dojíždí i čtvrtá „Leave“, začínám mít pocit, že poslouchám dokola to samé, a to ještě nejsem ani za půlkou desky. Podivné se zdá, že když jsem CD „May I Never Hear Your Voices Again...“ točil úplně poprvé, pěl jsem na tento počin naprosto nekritickou chválu. Určitě to má hitový potenciál, který strhne, ovšem po několika posleších začne nudit. Není to zdaleka jen případ debutu GRAM, takových alb by se našlo…
Jistý výhled na změnu by mohla přinést pátá "Nebelnässen Taunächte", uvozená příjemnou melancholičtější pasáží, jež je tvořena výraznou sólovou kytarou v kombinaci s akustickou, která je čertužel po krátkém snění opět převálcována přímočarým nátěrem jedoucím v úplně stejném tempu jako předchozí část CD. „Dark Cloud Formation“ netřeba komentovat, protože bych pak byl úplně stejným kolovrátkem jako tohle album. Za zmínku stojí snad jen zajímavé složky vokálu v úvodu a bicí. Bicí jsou na celé desce nadstandardní, kytary stojí na úplně opačném pólu invenčního, nikoliv performančního, spektra. „…huuuu hu huu hu hu huuuu…“ Ani zdání, teda vlastně zdání ano, zase jen v úvodu „Tropfenschlag“, že by mohlo dojít k výkyvu. Začínám toho mít plné zuby, protože sedmička je důkazem, že i schémata jednotlivých tracků jsou si podobná jako vejce vejci. Nemusíte být nikterak vnímavý posluchač, abyste slyšeli podobný úvod a u poloviny skladeb i stejný závěr. Na skutečně něco přínosného narážím až v závěrečné „In Memoriam Sociae Amatae“, což je v podstatě „jen“ půvabné akustické intro.
V celkovém pohledu nejde o špatnou desku, jenomže některé věci prostě opomenout nelze. Nejvíce mi vadí stav, kdy mám pocit, že album uběhlo rychle a hladce díky přímočarosti a hitovosti, navíc téměř u každé skladby mě popichuje pocit nudy. U prvních poslechů převládá pocit uspokojení, s postupem času však opačný extrém a nuda vyráží na povrch čím dál důrazněji, pokud si uvědomíte shodné aspekty (tempo, schéma vejce vejci). Další věcí, přes niž se nedokážu přenést, je střídání angličtiny s němčinou. Tentokrát se nejedná o můj obvyklý problém, že by to třeba album trhalo na kusy, ale jasně slyším, že Herr Gram je vokálně i intonačně mnohem pevnější v kramflecích při použití rodné řeči. Těžko však říct, jak by desce prospělo v globálu celoněmecké provedení. S klady desky se to má asi tak - existují. Především bicí pana S.N., ale i zbytek nástrojů je čistě zahraný, díky velmi dobrému nazvučení také zřetelně slyšitelný, booklet je parádní a, kdyby bylo víc těch vnitřních akustických pasáží, možná by mělo smysl se opakovaným poslechem ke stříbrnému kotouči vracet. To jsou ale jen co by, kdyby. Ovšem realita je taková, že zmíněné klady rozhodně nedokáží vyvážit ty mnou definované zápory a zvedají „May I Never Hear Your Voices Again…“ jen lehce nad průměr.
K recenzi poskytl: Temple of Torturous
