Je nad slunce jasné, že debutový počin sólového projektu Zhaarala z Darkspace si nemůžu nechat ujít. Hodně mě zajímalo, jak se dokáže poprat s vlivem DS, který má jistě pevně zakořeněný v rukopisu. Podobnost, která se během prvního poslechu rýsuje je však odlišná, než jsem usuzoval. Některé prvky, jako například styl riffování, využívání elektronických ploch do pozadí či chraplavě ubzučená kytara DS hodně připomínají. Zhaaral však své hudbě vdechl velký kus individualismu, který při pozorném poslechu rozšiřuje propast mezi SotB a DS na míle daleko. „Skullreader“ přináší pětici skladeb vyčtených z lebeční stěny, jenž jsou zhudebněny do formy silně atmosférické a hypnotické zvukové hostiny, která si hodně pohrává s náladotvorností a vcítěním se do děje. Od úvodní „Cursed Universe“ se začnete nořit hlouběji a hlouběji do záplavy zvukových stěn syntetizátoru a kláves. Ty vytvářejí jakýsi vlastní „vesmír“, v němž se ocitáte. Magickým způsobem katapultují posluchače do neznámé krajiny nálad a pocitů tvůrce. Ty dále vykreslují vrstvy kytar, Zhaaralův potichlý vokál a automatické bicí, které na rozdíl od DS nehrají jen sypačky. I kytarové pasáže jsou komponovány odlišně. Krom klasického bzučení se dočkáme více „nemelodií“ a jiných strunných pazvuků, které zasahují do jednotlivých pasáží pro umocnění atmosféry. Každý z instrumentů sám o sobě tvoří neoddělitelnou součást, kteréájakoby rozjede stroj, díky němuž jste lapeni ve snu. Sen který spíše připomíná poměrně nepříjemné, melancholií prostoupené a často až zoufalé psychologické vyšetření.
I přes to, že album navenek působí velice přímočarým a stereotypním dojmem, opak je více než pravdou. Jednotlivé skladby mají svou vlastní ideu i způsob vyjádření. Atmosféra i nálada haprují po celou dobu nahrávky. Oproti DS se zde stále něco děje. Neustále se mění nejen vokál a rytmus bicích, ale i nosné elementy skladeb. Dalším plusem je i „kratší“ stopáž (nejdelší skladba má deset minut). Tím se samozřejmě zvyšuje pozornost během poslechu a lačnost po dalším kusu. Nemluvě o tom, že z hudby je často cítit ovlivnění i z jiných končin, než je u DS zvykem. Občasný vliv odlišných žánrů tak funguje jako příjemné okořenění. Namátkou mě napadá využití ženského vokálu či hodně doomově laděná čtvrtá „Ornaments“. Vše je výsledně připraveno tak, aby i celkový prožitek z desky posluchač vnímal jako monument, kterého je součástí.
Já osobně jsem s deskou hodně spokojený. Zhaaral dokázal, že tři roky práce nebyly zbytečné. Vše sice není na výbornou (automat to přeci jen kazí, živé bicí by tomu slušely více), ale i tak je mé výsledné hodnocení vysoké. Nejpodstatnější věci jsou dotaženy až na konec pomyslných možností interpreta a já coby posluchač si u desky chrochtám blahem. SUN OF THE BLIND není jen pouhým DarkSpace-m 2 nebo něčím podobným. „Skullreader“ se nemusí schovávat ve stínu svého slavnější kolegy, bez problémů mu v některých aspektech může konkurovat. Proto si i myslím, že si v rámci posluchačů dokáže najít i daleko širší spektrum lidí, které zaujme. Každopádně atmosféra a prožitek z desky jsou nediskutovatelné!
Mám další závislost...
K recenzi poskytl: Avantgarde
