Lákavá jsou občas stylová zařazení a někdy prostě sklouznu k tomu, že mám tendenci poslouchat například „symfonický black metal“. Není se moc čemu divit, hudba ke mně chodí ve vlnách, jsou období, která mám vyloženě doomová, jindy jedu v kuse starou BM školu třeba týden a, když mám náladu poslouchat thrash či death, nemám problém tyto odnože kovové hudby rvát do uší denně, aniž by mi to nějakým způsobem uškodilo. Teď přišlo období na symfonickou hudbu a NEITHAL ji slibovali měrou vrchovatou, ovšem přesvědčil jsem se o tom, že podobných experimentů typu „sežeň něco na blind“ budu muset zanechat, protože tohle byl přešlap na n-tou. Tak předně v zásadě nejde o hudbu symfonickou, tu zřejmě páchala tahle sebranka možná v letech minulých, když byl její součástí Kuba „Chmura“ a s jeho odchodem zřejmě odešla do věčných lovišť i symfoničnost. Klávesové intro se moc za „symphonic“ považovat nedá. No nic, pohodlně mohu ještě v klidu poslouchat black metal, o to palčivější je to, že produkce skrytá za tajemným názvem „Residuum“ není ani black, a dalo by se říct, že mi tedy zbývá jen metal. O tom by se uvažovat snad dalo. Nutno ovšem říct, že než takový metal, to snad raději vůbec nic. Bída a žal je to, co z desky tryská všemi směry, páchne to spáleninou všednosti, triviálnosti a téměř nebetyčné nesmyslnosti. Jeden riff jako druhý, bicí tak možná na úrovni mateřské školy. Tohle se opravdu jen tak neslyší. Mnohem horší je to však se skladatelským „umem“ této čtveřice, totiž cit pro aranže a kompozici není přítomen ani v nejmenších náznacích. Působí to jako vrzající ozubené kolo, kterému pár zubů chybí a ty, co ještě zbývají, jsou každý jinak dlouhý. Víte jak taková věc vypadá v praxi? Drhne to a přeskakuje, jak se tomu zlíbí.
Zbývá mi tedy hledat nějakou tu kladnou věc, abych mohl něco vyzdvihnout, utrousit slovíčko chvály a nějak to předešlé zklamání poopravit. Jenomže kde, vokály jsou nevýrazné, místy naprosto nepadnoucí do hudby, i když se „Marrath“ snaží využívat různých poloh ve většině případů jede ve velmi nepříjemném krkavčáku, o něco lépe mu jde zacházení s basovou kytarou, což ovšem výsledný efekt nezachrání. Pokud krkavčák nepoužívá, občas se decentně dotkne podobného stylu, jaký svého času provozovali krajané Sirrah, například v „Ex Oriente Lux“, kde se objevují i celkem zajímavé nápady kytar, jež jsou ovšem válcovány doslova směšnými sóly. Nápadů, přestože přítomny jsou, je na desce obecně velmi málo. Za všechny mohu jmenovat „akustický“ úvod „Fly My Vanity“, to je velmi pěkná záležitost i ve spojení s vokálem (opět Sirrah), jenomže, co na plat, když zbytek songu valchuje „zhulený funky týpek a ještě ke všemu střelený solí do prdele“. Brr, škoda, nebo možná až neštěstí, že tu není přítomen větší cit pro skladbu. Úvod a závěr solidní, střed pod psa. Zmínil bych ještě píseň „Samhain“, jež se snaží pánové oživit dvěma vokály, ovšem ani zde se nedaří vůbec nic a, pokud jde o to, o čem se chci v souvislosti s touto skladbou bavit, pak jde o příšerné nazvučení, v šesté skladbě opravdu otravně tlačící do uší strašlivě vytaženými vokály a převýrazným vyzněním basové kytary. To vše žene skladbu na samé dno propasti. Korunu všemu pak nasazuje kytarová rádoby ekvilibristika pana „Shena“. Pryč odsud.
Je nepochybné, že si v hudbě NEITHAL někteří jedinci nápady, které mohou ocenit (napovím například v osmé Black Rain), najdou. Pravda, bude jich málo a budou nejspíš potřebovat notnou dávku štěstí a dost možná nějaký sluchový ekvivalent drobnohledu. Protože to je nelehký úkol najít jehlu v kupce sena. Mně „Residuum“ dala jen to poučení, nebrat všechno jen proto, že mám chuť zrovna poslouchat to, či ono. Téměř vše je tady špatně a smysl nahrávky mi cele uniká a podle toho ji také zařadím. Mezi průměr a totální odpad, tomuto materiálu se raději vyhněte.
