Návraty jsou něčím, co některým kapelám vyjde, jiným ne a pro některé je to pak vlastně konečná. V žádném případě však comebackům nebo návratům, jak chcete, nelze odpárat jednu vlastnost: vždy naplňují fans určitým očekáváním. A protože NAZXUL vydali plnohodnotné album před neuvěřitelnými čtrnácti lety, tak jaké asi může být pro skalní příznivce očekávání novinky „Iconoclast“? Velké… dost možná obrovské…
Musím hned v úvodu své recenze poznamenat, že mě Australané přinejmenším překvapili. Moje očekávání totiž spočívala v tom, že uslyším nefalšovaný a velmi tradiční black metal bez kompromisů, s jen občasným závanem kláves a symfonií. Situace je ovšem o dost jinší, než jaká byla původní očekávání. Už na první poslech je totiž patrné, že vynikající tradiční osazení nástrojů by bylo bez kláves poloviční, což v zásadě platí i naopak. Důvod je jednoduchý. Ve společném propojení totiž vzniká poměrně uvěřitelná atmosféra, plná síly, temnoty a mystiky. Klávesové hradby zvýrazňují mistrně zvládnuté kytary a v kratičkých intermezzech, zajímavě očíslovaných (což určitě svůj význam má, přinejmenším originalitou), zároveň vytvářejí pojítko celého alba a vnášejí do produkce NAZXUL notnou dávku epična, což považuji za základní a veledůležitý aspekt celého alba. Ve výsledku při poslechu „Iconoclast“ mám dojem, že procházím nějakým velmi starým a zároveň velmi temným hradem a na každém z jeho nádvoří objevuji jeden pradávný symbol. Z každé komnaty pak vychází lákavý upíří hlas, a pokud pootevřu vrzající dveře těchto místností, objeví se přede mnou šerem ozářená místnost plná překvapení a tajemných zákoutí. Do některých lze vstoupit bez obtíží, např. „Black Wings“ a „Iconoclast“, jež mne strhávají první tempem, druhá smyslností. Vnímám jejich jasnou formu s jasným obsahem. Na titulní skladbě je patrná i jiná věc, totiž že NAZXUL se v roce 2009 nebojí pustit i na nestálou hladinu experimentu, to když se zhruba v polovině dočkávám téměř rockové pasáže, která je decentní a rozhodně neruší. Kdyby se to někomu nezdálo, může si ze všech zvuků vybrat a vnímat jen klávesovou hradbu. Patří se na tomto místě určitě zmínit o výborném (ne-li vynikajícím) hlasovém projevu páně Lukea Millse. Vokální party se nacházejí v různých polohách, nedrží se striktně řádu věcí a pohybují se od vyprávění, přes šepoty, blackový krkavčák až k „čistému“ thrashově drsnému provedení. Musím říct, že to desku do určité míry ozvláštňuje. K jiným skladbám se přistupuje složitěji, třeba k úvodní „Dragon Dispitous“ či osmé „Set in Array“, kde je potřeba si trochu zvyknout na změny tempa, ale po čtvrtém, pátém poslechu se mi skladba odvděčuje takřka katarzickými slastmi a s pomocí fantazie objevuji další zákoutí prastarého tajemna. Následující kusy „Ancient Lords“ a „Fides Resurrectio“ by mohli uspokojit jak fanoušky lačnící po starých časech (i když neočekávejte kdovíjaké chaotické vylomeniny z minulosti), tak i milovníky symfonických záležitostí. A tady, zdá se, narážím na určitou kontroverzi novinky „Iconoclast“, která své místo bude mít v závěru recenze. Předtím je ovšem nutno přejít ještě přes „Stain of Harrow“, přímočarou skladbou s opět výbornými vokály a dalším důkazem toho, že klávesové hradby od základního kamene stavěného na BM v nové produkci NAZXUL prostě a jednoduše nelze oddělit, což je ještě mnohem výraznější v následující atmosférou protkané „World Oblivion“, která vyústí v závěrečný žalozpěv.
NAZXUL otevřeli první list nové kapitoly, věci dostaly řád, zvuk je vybroušen do nejjemnějších detailů, vše je tam kde má být a zahráno je to mistrovsky. Kontroverze nastává jen jediná ovšem podstatná. Bude hodně záležet na přístupu posluchačů k dílu. Ti, co se těšili na nesvatý black metalový nářez, který kapela produkovala v devadesátých letech, budou patrně otřeseni až zklamáni. Jiní mávnou rukou a další popustí uzdu své fantazii a vydají se společně s „Iconoclast“ na cestu, ze které není návratu, protože zpátky už NAZXUL zřejmě necouvnou ani o krok. Jde samozřejmě o to, jak se k tomuto „problému“ kdo postaví.
I přesto, že mě na zadek, jak nedávno avizoval Fastred, „Iconoclast“ neposadila, poslouchá se výborně. Reálně drží pohromadě a právě díky celistvosti a epickému vyznění tato deska kvalitním počinem bezpochyby je.
