Tak nějak jsem uvykl posuzovat sólové projekty relativně známých osobností o dost kritičtěji než řadové desky kapel. Hlavní důvod je asi ten, že kapela má nějaký zvuk, někdo něco složí, jenže pro vyznění oné grupy to není to pravé ořechové, a tak si založí projekt. Nejde o despekt, spíše o určitou rezervovanost vůči takto vzniknuvším spolkům. Zkušenost bývá někdy velmi hořká. Případ HIEMS, projektu basáka z Forgotten Tomb, to zřejmě nebude. Existují pro to dva zásadní důvody. Za prvé HIEMS vznikl dva roky před Forgotten Tomb, takže nejde o ten klasický případ, a za druhé běží hlavně a především o hudbu.

A Algol tohle ví zatraceně dobře a podřídil tomu svou práci, a to velmi svojským a pro mě nesmírně poutavým způsobem. Protože black metalová klišé nechal hodně daleko za sebou a dal se na úprk cestou rockové syrovosti. A to s takovou vehemencí, že to bezpochyby zastiňuje i ty BM náznaky, jež jsou obsaženy především v některých vokálních partech, ale skutečně jen v některých. Pokud by šlo o hudební vyznění, tak černý kov naleznete snad jen v úvodní „I“, vše ostatní pak zařídí rocková jízda obohacená prvky jiných stylů, která působí masivně, impozantně, ale především neotřele. Ve vrcholné formě se Algol představuje ve třetí „W.O.F. “, kde namíchal skutečně precizní koláž rocku, thrashe a doomu (silně působící čistý vokál) a myslím, že neshodím ani Algolovu hudbu a ani svou recenzi, když přiznám, že jsem zde objevil i určitou koketérii s nu-metalem. Ačkoliv tohle všechno může vyznívat jako ukrutný bordel, jedná se o píseň sladěnou a harmonickou. Tuším, že by bylo značnou chybou vychvalovat jednu skladbu na úkor druhé, protože to si placka zvící „Worship or Die“ samozřejmě nezaslouží, anžto je precizní v celé své délce a těžko hledat nějaké megašlágry mezi totálními nakopávačkami. Jde o subjektivní pocit, že mi přijde čtvrtá nejsilnější, ale podobně bych se mohl vyjádřit i o šesté „Bringer of Light“ se skutečně zajímavými pasážemi jedoucími ve středních tempech, nebo sympaticky šílené následovnici „Wounds Just Death Can Heal“, které by možná slušelo o něco rychlejší tempo, ovšem to by možná zanikla psychedelická kytara. Samostatnou kapitolou jsou pak poslední tři tracky, kde už Algol popustil stavidla rockovosti v maximálním rozsahu a tak v „Hiems“ můžete slyšet pasáž jak vytrženou ze sedmdesátých let, včetně těch nepřeslechnutelných hammondek v kombinaci s basovou kytarou asi tři minuty před koncem. Nebýt zde kytary sólové a krkavčího vokálu, šlo by o retro nejhrubšího zrna. Jenže ono se to krásně poslouchá, naleze to do hlavy a nechce ven. Takoví Deep Purple s moderním zvukem. :) Pak tu máme „290979“ a situace se vyjasňuje ještě víc. Že by datum? Ta poloha kláves, styl hry, to všechno tomu odpovídá, Algol tohle období musí milovat a najednou neslyším žádný black metal, ale to už se proháním auťákem v poslední jízdě se samotným ďáblem – „Race with Devil“, předělávce od The Gun z roku 1968! Takový menší výlet za hranice všedních dnů na závěr… Ovšem zábavný, velmi zábavný. Ono to k tomu ale směřovalo - Hipíci všech zemí, smějte se!


Tak nějak nevím, jak to vlastně autor s názvem „Worship or Die“ zamýšlel. Že by po nás chtěl uctívat staré časy a jinak nás čeká nevyhnutelná smrt? Nemíním se v tom hrabat, prostě mi vychází, že Algol je fakticky velký svéráz, když dokázal svou hudbu zabalit do tak „milého“ obalu. Je odporně krásný a neuvěřitelně kontrastuje s hudebním obsahem desky. Na albu se seběhlo vše tak dokonale, že se tomu snad ani nechce věřit. Mám na mysli perfektní zvuk, výtečný booklet, muzikantskou zručnost, cit pro skladbu. V zásadních chvílích je to dostatečně šílené, v jiných dostatečně tvrdé, jindy sympaticky jemné. Žádný nástroj ani postup na „Worship or Die“ nepovažuji za zbytečný, přesto jsem s to si řadu věcí odmyslet a zbyde mi ta majestátně vystavená rocková kostra. Výborné dílo!