Chceme-li vyhledat v hlubokém metalovém undergroundu nějakou kapelu, jež se za poslední dobu stala drobným fenoménem, můžeme v klidu sáhnout po TEITANBLOOD.
Již s prvními primitivními, avšak povedenými a atmosférickými pokusy na demu a splitech s PROCLAMATION a NECROS CHRISTOS se obstojně zvířily vody undergroundu.
A „Seven Chalices“ už rozpoutalo skutečnou bouři (k nelibosti některých jedinců, haha).
Není divu. Bez pochyb album představuje maximální vrchol odkazu BLASPHEMY a zároveň vlil i proud energie do docela chcíplého pojetí old-school temného Death metalu alá „Onwards to Golgotha“.
„Seven Chalices“ představuje 11 skladeb velice špinavého Death/Black metalu, které jsou prokládány rituálními, ambientními interludii. Ať už byli NECROS CHRISTOS vzorem či nikoliv, přítomnost těchto „inter“ jen umocňuje pocit téměř až nucené celistvosti nahrávky. Skladby možná postrádají nějakou hitovost, nechybí jim však vhodné a silné riffy. Pískat si je ale asi většinou nebudete. Hnis vytlačený z rány se valí naráz, neprská po kapkách.
Hudba TEITANBLOOD má několik vrstev, částí či stupňů, chcete-li. Povrch, slupka tedy samotná hudba. Pro velkou část metalového obecenstva ta nejdůležitější vrstva a pro některé hluchoně i jediná. Zde právě na sebe strhává pozornost samotná hra a produkce nahrávky. Amatérská, avšak velice trefná. Můj odkaz na album INCANTATION – „Onwards to Golgotha“ nebyl od věci. Produkce je velice podobná, navíc obsahuje pořádnou dávku klasické black metalové „chrastivosti“. I když se hudba pohybuje převážně v rychlejších polohách (nikoliv však splašených), zní většina skladeb docela vyklidněně. Pocit intenzity nekouzlí blast-beaty, avšak vrstvené a chvílemi doslova posedlé vokály.
Aura a atmosféra. Zcela jistě povinnost většiny black metalových nahrávek, jež často nemohou zaujmout jinak. A ta je u TEITANBLOOD opravdu enormní a správně škaredá! Od počáteční „kurví mše“ až po závěrečnou smršť v hledání „původu smrti“. Atmoška se logicky dá připodobnit ke špatně vyprodukovaným „War“ metalovým nahrávkám. Na rozdíl však od většiny následovníků BLASPHEMY usilují TEITANBLOOD právě o špinavý pocit Satanského zla a nekazí nic přímočarou a tupou brutalitou.
A pak existuje i jakési absolutní jádro, stojící mimo, vně a zároveň protkané celým albem. Ať už to je chaotické kytarové sólo, přechod, vrstva vokálů, či ohavnosti z pera Tomase Ketoly (rozhodně jeho práce doporučuju omrknout), vše vyzařuje z jednoho absolutního bodu. Někdo to může nazvat emanací. Je velmi málo děl, ať už hudebních či literárních, jež mě nutí se zamyslet, co je mimo realitu a co možná existuje v rozměrech univerza, jež my nejsme schopní vnímat. Co když v tom něco žije? Bůh a Ďábel? Anebo NĚCO z ničeho? Lovecraft se snažil maximálně využít lidského jazyka, aby popsal zrůdnosti, jež si nelze zdravě připustit. „Seven Chalices“ mi připadne jako hudební rituál oslabující slupku rozumu a fyzična a umožňující vstup entitám, jimž spousta kultur vymýšlí děsivá jména a přisuzuje jim neskutečnou moc. Při správné náladě umí „Seven Chalices“ skutečně navodit delirický stav a utopit mozek v pěkně hnusných představách právě o těchto neskutečných věcech.
Už jen za to, že mi TEITANBLOOD dokázali navodit několik neklidných myšlenek/nálad, by si zasloužili maximální známku. Ale i hudebně a fyzicky se jedná o skutečně povedenou nahrávku, která má pár es v rukávě. Samozřejmě, pokud srovnáváme v daném žánru!!! Spousta vás bude nesouhlasit a poskytne plno argumentů, proč je „Seven Chalices“ o hovně. Zde však není místo pro objektivitu, nahrávku je třeba si pojmout po svém. Máte-li tedy rádi BLASPHEMY, INCANTATION či vůbec vyhledáváte v hudbě pocit „zla“, nahrávku zkuste. Dobrou produkci, instrumentální dovednosti a hitovost si hledejte jinde. Protože doufám a naivně jsem o tom i přesvědčen, že lze nabídnout ještě hutnější, mocnější a silnější porci břitkého (metalového) zla, musím si nechat nějakou bodovou rezervu pro příště. Desítka tedy nebude. Zatím!
