Zvláštní, jaká, s prominutím, pitomina dokáže člověka inspirovat třeba ke kroku, aby se poohlédl po jemu úplně neznámé kapele. Jednou jsem se tady rozepisoval o momentálních náladách a o chuti poslouchat „jasně definovaný“ styl hudby a zle jsem narazil. Tentokrát mě oslovila informace, že mnou dnes recenzovaná estonská partička natočila split s německými ODAL. Protože jsou pro mě právě Němci hudebně zajímaví, napadlo mě, že úplné amatéry k práci na splitku, které jsem zatím neslyšel, rozhodně nepřizvou, a pak už zbýval jen krůček k tomu, abych se s regulérní deskou „Org“ Estonců SÕJARUUN seznámil zevrubněji.
Za zvuku hromů se tedy rozjíždí první skladba „Ühe teekonna algus“ a už z ní lze zachytit, co že to pánové vybalí. Ačkoliv přebal desky naznačuje, že by mělo jít o určitou formu pagan metalu, tak to až tak žhavé nebude. Křičené vokály, tam ano, tam by to mohlo být na hraně, vše ostatní ale spíše směřuje k produkci black metalové. Ke smůle mé i SÕJARUUN i v rovině zvukové. Obecně jsem se snažil porůznu zvuk mučit a drtit ekvalizéry či různými BBE efekty, ale výsledek byl pořád stejný, zvuk je zastřený šumem a totálně zahuhlaný. Samozřejmě to platí téměř o celé desce a je to víceméně na škodu. Chybkou podle mě je i provedení bicích. Bubeník Thon má na oficiálních stránkách uvedeno „drums & FX“ a jak se zdá, tak nepoměrně více využívá FX. V kombinaci šumivého zvuku právě s bicími vzniká v některých skladbách, řekl bych, takový umělý ocas. Příměs, která mým uším dvakrát nelahodí. Produkce je zkrátka taková, jakou ji hudebníci chtějí mít. Pojďme od technických věcí raději k hudební náplni.
Trojice muzikantů valí black metalovou káru neustále vpřed. Slovo valí lze brát doslova, protože téměř celá deska jede ve středních tempech. Úlety v podobě sypaček se konají spíše sporadicky. Příkladem by mohla být třetí „Haldjad“ nebo čtvrtá „Ürgne“, kde se tyto prvky vyskytují a k návratu do tempa volá povětšinou Oliverův vokál, přestože křičený, mému sluchu poměrně sympatický a potřeba říct, že pokud bych hledal prvky pagan metalu (protože kapela se prezentuje jako „pagan black metalová“ formace), určitě by zpěvákův projev dlel na prvním místě. Následně bych asi zmínil jisté efektové vsuvky, kterých se pár najde v právě propírané čtvrté písni, u níž je pak velice zajímavý závěr. Zpět k valivosti mne navrací pátá „Piksevägi“ a nebýt těch poměrně škaredých bicích, měl bych z ní příjemný pocit návratu kamsi do let devadesátých. Stop. Tady totiž máme největší pozitivum „Org“ jako na talíři. Ona je to do jisté míry zajímavost a zvláštnost téhle desky a v páté a šesté skladbě je velmi patrná. Když jsem totiž slyšel album úplně poprvé, měl jsem pocit, že ta tlačená kára hrne před sebou mé nudou bezvládné tělo a já se tomu poddávám, aniž bych vnímal krásu kolem. To až s dalšími poslechy vypluly klady na povrch v celé své rozmanitosti a já si uvědomil, že to s hudbou SÕJARUUN není zlé. Ty další pozorné poslechy si našly cestu k Oliverovu umění hráčskému a najednou tady slyším povedené akustické brnkačky, dosti originální pojetí kombinace kytary a Sanderovy basy a to nejen v hymně „Sõjasajatus“, která mi přijde úplně nejvyrovnanější a nejlepší, ale i jinde na desce. A s každým poslechem to zní jinak a vždy si v tom něco najdu. Jak říkám, je dost zvláštní, že jsem tyto zdařilé částečky celku na první poslech vůbec nevnímal. Není nad to, když kapela vyprodukuje „smart“ album, do kterého je potřeba se vpravit na několikrát a lámat si nad ním trošku kebuli. Stojí to vážně za to a až to budete poslouchat, nenechte se odradit prvním neúspěchem.
Za zvuku tónů závěrečné rozsáhlé „Älves“ lze udělat trochu netradiční shrnutí. Řeknu to takhle, hudba z Estonska, která dorazila ke mně do srdce Evropy za posledních pár roků, mě ještě nezklamala a tento trend udrží celkem spolehlivě i novinka SÕJARUUN, která: „…zprvu trpká zdá se, však kvete po svém v osobité kráse…“. Nebýt zastřeného zvuku a těch nešťastných bicích hodnotil bych i výše. Najdou se i tací, kterým zahuhlanost zvuku nevadí, a ti si pak s klidným svědomím mohou k mému hodnocení přidat půlbod. Já jsem však skálopevně přesvědčen, že by kapele spíše slušela zvuková produkce čistší.
