Málokterá kapela si v Německu za své neotřelé postupy vydobyla tak výsadní postavení jako SECRETS OF THE MOON. A málokterá kapela touží po tom, aby tyto nároky na sebe sama pořád zvyšovala. Bylo hlásáno, že „Privilegivm“ bude nejlepším a nejzásadnějším albem - pro někoho je to již otřelá fráze, pro někoho neuvěřitelné lákadlo, zvláště v případě těchto Němců. Hoďme ale slova za záda a pojďme se věnovat tomu, co skutečného hudba navzdory očekáváním přinesla. Prvním aspektem, který je k zulíbání, je zvuk. Něco tak perfektně vyváženého a atmosférického se jen tak neslyší. Není zde ani vteřina, kdy by zvuk dělal hudbu plochou či nečitelnou. Často mívám problém se vyrovnat s nazvučením bicích, protože málokdy je vše zcela optimální. „Privilegivm“ je v tomto krásnou výjimkou, kde bych výtky hledal jen těžko.
Kompozice jsou výborně postaveny a skrývají nejedno překvapení. Nejenže zůstanete stát s hubou dokořán překvapením nad tím, jak pomalá, plížící se a „líná“ hudba na „Privilegivm“ je, ale budete nuceni přehodnotit svůj názor na to, jak může black metal v roce 2009 také vypadat. Zcela nepokrytě, ať byste na světě hledali, jak byste chtěli, nikde byste nenašli kapelu podobnou SECRETS OF THE MOON. Tento statut je něco, čím se mohou pyšnit pouze skuteční mistři.
Každá skladba na “Privilegivm” oplývá nepřeberným množstvím motivů a degradací jakýchkoliv náznaků stagnace. Nelze tedy během prvních dvou, třech, čtyřech ba ani pěti poslechů odhalit zdaleka vše, co skrývá. Já osobně byl zpočátku velmi skeptický, protože jsem si nemohl zvyknout na tuto, řekněme, temnější a méně přístupnou tvář. Posluchač si prakticky nikdy neodpočine při nějaké delší sypačce, kdy by vypnul a nemusel se soustředit. Tohle jednoduše při „Privilegivm“ nejde. Jakmile ztratíte koncentraci, nemá smysl pokračovat v poslechu. Řekl bych tedy, že si desku těžko pustíte k žehlení či vaření. Nejedná se o hudbu vhodnou jako podkres, tohle je samostatně žijící druh! Možná by bylo drzostí mluvit o tom, jestli jsou SECRETS OF THE MOON stále black metalovou kapelou, protože tomu tak zcela jistě není. Pořád mají sice k tomuto žánru nejblíže, ale vlivy doom metalu, rocku a dalších žánrů či subžánrů jsou nepopiratelné. Tento fakt krásně podtrhuje závěrečná „Shepherd“, která je něčím absolutně odlišným od všeho, co kdy SOTM vyprodukovali. Tklivý vokál, který jakoby někde z propasti spílal nad nenávratně ztracenou láskou, pomalu se utápějící ve svých slzách, tiše umírající. Hudebně je to velice pomalá skladba s množstvím překvapivých momentů a gradací. Ani vám v tomto případě nebude vadit obyčejný, jednoduchý a krátký text.
V rozhovoru Němci řekli, že kdyby věděli, že již nemohou stvořit nic lepšího, skončili by. Takováto slova si skutečně nemůže dovolit každý, a i když bychom mohli lamentovat nad tím, zdali se jedná o pózu či nikoli, není to, myslím, zrovna dvakrát na místě. Na místě je uvědomit si, že v případě SOTM nelze u nového alba spílat nad tím, že předešlé bylo jiné, více agresivní, melodičtější či cokoli. Ke každému počinu by měl posluchač přistupovat tak, aby se ztotožňoval jakoby s novou kapelou, s nepoznaným celkem. A to je na tom všem to sympatické.
Ačkoli někdo mohl očekávat, že „Privilegivm“ bude jiné, než je, doporučil bych každému, ať mu věnuje dostatek času. Pro někoho bude možná těžší skousnout náhlejší a složitější kompozice, nicméně efekt, kterého se ve výsledku dočkáte, je nezaměnitelný. Žádné album, které jsem kdy slyšel, se nepodobá „Privilegivm“. A jestliže chcete, aby požitek z hudby nebyl jen dočasný, sáhněte po albu všema deseti. Zpočátku to nebude snadné, ale za výsledek ručím. Ne u každého, ale sympatie si zcela jistě najdou i lidé, kteří tvorbu SOTM doteď neznali.
