Když jsme v polovině roku 2006 s Fastredem sepisovali recenzi na druhé dlouhorající album rakouské kapely TROLLSKOGEN, zazněla na jejím konci věta o tom, že přípravy další nahrávky jsou v plném proudu. V tu dobu asi nikdo neplánoval, že na následovníka „Totenwache“ se bude ve výsledku čekat celé tři roky. Ale stalo se. Darkland records nahradilo vydavatelství Nihilistische Klangkunst, skze které jsme se o novince vlastně ani pořádně nedozvěděli, které třetí studiovku nakonec zaštítilo. Šest kompozic a téměř čtyřicet minut hrací doby se ke mně ale stejně dostalo, ikdyž značně později, než jsem se před lety domníval.

Nevrlé úvahy o tom, co stojí za změnou vydavatele a dlouhým čekáním, se mi podařilo brzo utnout, avšak nebylo potřeba zbytečně čekat, aby co nevidět dorazily další. Onu zmiňovanou recenzi na „Totenwache“ jsem si zpětně přečetl nejen kvůli tomu, abych ji mohl na začátku dnešního psaní citovat, ale mnohem více pro zjištění toho, co že jsem to o minulé desce TROLLSKOGEN vlastně vyřkl. A ejhle, v konečném zjistění bych vlastně mohl ony tři odstace textu vzít, zkopírovat pod název „Einsamkeit“ a měl bych na další týden s recenzemi vystaráno... Nic není samozřejmě jen černé nebo bílé, ani srovnání dvou po sobě jdoucích nahrávek, tudíž jsem se vydal hledat mezi oběma rozdíly, pozitiva jedné a negativa druhé, či chce-li naopak.

Ve vodách, které S. M. a F.A. presentují – tedy depresivně black metalových – jsou hlavním stavebním kámenem a zároveň také jedinným řádně možným kámenem úrazu táhnoucí se tklivé melodie, které se jednoduše buď povedou, a nebo ne. V případě TROLLSKOGEN je lze brát za celkem representující. Avšak to je také všechno, co se na celé nahrávce vlastně děje. Nic navíc kluci nepřidali – kytara, která by hrála druhé, odlišné linky, chybí a zbytek jsou už jen bicí odbíjející stále stejné tempo a vokály, které nejsou ani náhodou žádným průšvihem, avšak ani nijak originálně, či přehnaně kvalitně frázované. Atmosféra, tedy to hlavní, čím vás podobné nahrávky většinou osloví, je do značné míry povedená a relativně hutná – to se zase kapele musí nechat. Ale nic příjemného navíc, podobně jako u OEM hardwaru, nečekejte. Ale abych se vrátil k onomu proklamovanému srovnání z počátku desky: „Einsamkeit“ má oproti svému přechůdci mírně ostřejší, nezahuhlaný zvuk, což je jasné, avšak také jedinné plus. Zmizely ony mírně pohanské motivy, které mě u TROLLSKOGEN bavili v kombinaci s jejich minimalistickým depressive black metalem vlastně nejvíc – vytvářely kapele jasně čitelný rukopis, ikdyž jich ani minule mnoho nebylo. Melodie, zmiňovaný základní kámen tvorby rakušanů, jsou tu silnější na novince a tam zas srdceryvnější na „Totenwache“, tudíž jsme se vlastně žádného pokroku nedočkali a „Einsamkeit“ by klidně mohlo plnit roli druhého disku ve dvoj-cd vydání „Totenwache, Einsamkeit“ v roce 2006.


Když nad tím tak přemýšlím, mohli vlastně TROLLSKOGEN tuhle nahrávku složit společně s tou minulou – proto ta přehhnaná podobnost. Avšak není i v tomto případě prostě jedna z nich zbytečná? Nebylo by lepší vybrat z dvanácti skladeb jen šest nejsilnějších a zbytek prostě vložit do šuplíku? Zřejmě ano. „Einsamkeit“ sice drží krásně pohromadě a posluchače, který s kapelou ještě neměl tu čest, může dost dobře pohladit po duši, avšak víc ambicí nemá. Ale i přesto budu já ten naivní jedninec doufající v to, že se příště už konečně dočká vysněného postupu, který dá trolímu lesu další rozměr.