Bohatý a úrodný je letošní rok prakticky ve všech subžánrech temné hudby jako takové. Možná to tak přijde jen mně, možná to tak je ve skutečnosti, ale poslední dobou zaznamenávám stále větší počet kapel, které přichází s volbou dřevního thrash – black metalu tak, jak se hrával dříve. Tedy skoro, protože vyprodukovat zvuk jako před lety dnes zřejmě ani nejde. Za všechny lze jmenovat třeba Australany Deströyer 666 (s výborným comebackovým „Defiance“) a také předmět dnešní recenze „Grey Rigorism“ francouzských MERRIMACK.Neoriginální ortodoxní black metal s čistou produkcí, francouský post-ortodoxní black metal – tak třeba s takovými označeními a specifikacemi alba se lze potkat při brouzdání internetem. Tak si tedy vyberte, co se Vám zrovna hodí, stejně se žádného ladného obrazu hudby obsažené na novinkovém albu nedočkáte. Označení může být celkem trefné, na druhou stranu ale také velmi zavádějící. Tak už to s hudbou bývá a škatule jsou vlastně jen „jako“. To v případě práce těchto Francouzů platí do puntíku. Začnu třeba onou čistou produkcí, která je, dovolím si tvrdit, výraznou chloubou tohoto materiálu. Hned vysvětlím proč. Slovní spojení „čistá produkce“ u spousty lidí vyvolá stavy nevrlosti z důvodu, že si termín „čistý“ přeloží jako sterilní. Našel by se bezpočet případů, kdy tomu tak je, ovšem není tomu tak právě v tom našem. Zde „čistá produkce“ znamená, že všechny nástroje slyšíte perfektně a přesto je zvuk nabušený a hrozí explozí. O nějaké sterilnosti či plochosti nemůže být řeči. A proto je chloubou desky a navíc dává vyniknout i výkonům hudebníků a tak se jedná jednoznačně o plusové body.
Když už jsme u těch muzikantských výkonů, tak se stačí podívat na obsazení kapely a je zřejmé, že o slabotě hudby netřeba hloubat. Vše se děje tak, jak má a dle mého názoru kytary a i Terroriztův vokál mají ten správný drive a směr. V některých skladbách se na vás vysypou s neuvěřitelnou vehemencí, podobně jako když se pod náporem kulek odprýskává omítka. Výborným kusem v tomto ohledu je třetí „Kirjath-Ra“, i když, a to je možná dosti zajímavé, se zde dají najít stopy avantgardy. Ovšem skladbě to neubírá nic z její dravosti. Překážkami v tahu na branku jsou jakási až doomová pozastavení, která nelze minout, protože kdykoliv uslyšíte francouzštinu, víte, na čem jste („La Sainteté du Mal“ a „Desaveu“). Nutno upřímně říct, že v oddechových pasážích to pánům z MERRIMACK nejde o nic hůře než ve zběsilých jízdách a kvalita hudby je snad všudypřítomná. Navíc zklidnění jsou jen dvě a o jejich důležitosti se ale vůbec nesnažím pochybovat. Při stopáži přes hodinu by sice ortodoxní a technicky precizní provedení thrash-blacku dokázalo zabírat taky, avšak místy by znělo fádně až nudně. Tedy až na výjimky. Tak třeba „Cold Earth Mourning“ si celkem příjemně pohrává s tempy a podobná věc jí nehrozí. Dostávám se ovšem k věci, která mi až tak po vůli není. Prozatím jsem víceméně chválil a teď k věci horší. Ačkoliv po technické stránce nemohu říct ani „buřt“ (což lze u death metalového bubeníka Necrolitha snadno předvídat a snad i očekávat). Technika je vynikající a styl… Styl bubnování je to, co je pro mě největší zádrhel. Ano, hádáte správně, styl bubnování je často velmi death metalový. A to mi nikdo nevymluví. Netvrdím, že všude, ale například v titulní „Grey Rigorism“ je to poněkud otravné. A další poněkud nepříjemnou věcí je její zakončení do ztracena, postupným stahováním hlasitosti. To už jsem někde slyšel a asi bych ani nijak nepištěl, kdyby to nebylo navlas stejné jako ve třetí "Kirjath-Ra".. Naprosto stejný konec, ovšem zásadní problém to není. A kdyby byl, jsem ochoten jej za velmi silný prožitek během závěrečné „By thy Grace“, jež koketuje s ženským vokálem, jinak však s překypující nasraností, vyměnit. Tahle věc mi připomíná něco, co jsem slyšel v minulosti a hodně mě to bralo, jen si teď nedokážu vybavit, která kapela to byla. Tak až si vzpomenu, napíšu to pod článek.
Hudba servírovaná na „Grey Rigorism“ nejspíš nebude sedět každému, ale své příznivce najde zcela jistě, ať už v řadách fanoušků dřívější tvorby MERRIMACK nebo u těch, kteří mají rádi řízný a dravý materiál. A nakonec, až na pár maličkostí, vlastně není desce moc co vytýkat. Skvěle zahrané, zvukově našlapané a poměrně silné album, které, jak říkám, nepůjde pod nos širokému publiku, což MERRIMACK ani nemají zapotřebí.
