Dnešní nálož písmenek bude směřována zcela odlišným směrem, než je ode mne obvyklé. Kapela THEE MALDOROR KOLLECTIVE je uskupením, jež před osmi lety počalo svou existenci coby „black“ metalová kapela. Postupem doby se však jejich styl vyvíjel velmi odlišnými směry. Vlivy industrialu a hodně šílené avantgardy byly jen začátkem toho, co se prezentuje na aktuálním počinu „Need the Needle“. Kapela se regulérně utrhla ze řetězu, o čemž svědčí i jejich nový alias, jež zní - Textbook of Modern Karate. Co je k tomu vede? Mno, jednou z možností je samozřejmě přirozený „vývoj“ a choutky experimentovat. Druhou možností (jež více koresponduje s názvem desky) je nejspíše velké množství narkotik, které kapela spotřebovala během letošního roku. Ať už je to jakkoliv, „Need the Needle“ je bláznovinou, ukázkovým příkladem zvrácenosti a abstrakce. Hudební ekvivalent stavu, jenž osciluje na pomezí geniality a šílenství. Kombinace (pa)zvuků, (ne)hudby a (vz)ruchů. Jen horko těžko bych mohl vymezit žánrové bariéry této desky. Výčet stylů, které se během poslechu dají zaznamenat, by stačil na recenzi samotnou. Nejslyšitelnější ovlivnění však vychází z kombinace elektroniky, jazzu a tu a tam se objeví i nějaký kovovější nádech. Ale jen čistě sporadicky, neboť „Need the Needle“ v žádném případě již není metalovou deskou. V některých ohledech však strčí do kapsy i nejzvrhlejší metalové záležitosti.
Přichystaná atmosféra totiž může na jedinci zanechat daleko silnější dotek, než metalový kopanec. Strčte do sklepa kluky z Ephel Duath, The Axis of Perdition, několik jazzových muzikantů a klubových DJs a nechte je přes víkend s pány z TMK. Ti se postarají o to, aby z každého vytáhli nějaké zkušenosti a vyšlechtili je k obrazu svému. Borcům z TMK totiž není nic svaté. Nenajde se prvek, který by nedokázali nějak vhodně zakomponovat ve svůj prospěch. Nějak ho zneužít, zmučit a zpráskat do podoby otroka svých choutek, které nejsou zrovna z nejsladších. Chvílemi se při poslechu tváříte kysele, jako byste žmoulali prohnilý citrón. Jindy jste lapeni v klaustrofóbických záchvatech mezi industriálními stěnami. Hned na to se propadnete do hlubin ambientního ticha. Ležíte na dně propasti a před očima se vám objeví celý život v několika sekundovém sumáři. Pozadí tohoto myšlenkového pochodu podmalovává vlahý bluesový moment, jenž je okamžitě rozprášen post-industriálním krachem, strukturou tak mrzkou, že jí těžko čelí i otrlá, drogami omámená společnost hudebních kacířů. Velmi radikální řez hudebním torzem zanechá velmi znatelnou jizvu na duši posluchače.
TMK si za posledních 15 let prošli velmi rozsáhlou transformací a očekávám, že „Need the Needle“ není konečnou zastávkou této šílené cesty. Můžeme tedy očekávat další postup, hraničící s možnostmi současného hudebního průmyslu. Avšak v tuto chvíli radši nebudu ani přemýšlet nad tím, co TMK chystá. Aktuální počin dá rozhodně zabrat i otrlému posluchači avantgardy. Znáte-li jejich poslední řadový počin, vězte, že rozdíl mezi oběma nahrávkami je propastný. Tato propast je naplněna použitými injekčními stříkačkami, toxickým odpadem a úpadkem moderní doby. Na dně této propasti se vše mísí dohromady. Z popela povstává zombie. Hudební Frankenstein, jenž je pospojován z různých okrajových stylů. UG směsice hudebního odpadu a trosek moderního umění. Špinavý odraz dnešní doby. Pachuť velkoměsta, které je sužováno multikulturní rozvráceností a korupcí hudebních vydavatelů. Šířící se elektronická revoluce, která infikuje oběti s pomocí veškerých komunikačních prostředků jedenadvacátého století. Záhuba notovou osnovou…
Nevím, jak bych zakončil recenzi na toto dílo. Nechám asi každému, ať si udělá svůj konečný verdikt. Jen horko těžko bych dokázal své pocity nacpat do několika řádků. Jediné, co mohu říct, že od teď už nebude vše, jako bylo dřív. Můj pohled na věc se obrátil o 180° a kopl mě do prdele. Co mám teď dělat? Jsem sám, opuštěný v místech, která jsou mi úplně cizí. Co mám dělat? Buď zde zhynu, nebo se přizpůsobím. Jiná možnost neexistuje…
