Přímo se nabízí začít tuto recenzi zmínkou o tasmánských čertech, vždyť RUINS se "pročertili" až na pozici nejznámější blackové kapely tohoto australského státu, pokud bychom tedy spočítali všechny bannery, tiskové zprávy a proma. Za jejich startem totiž nestojí výjimečné hudební vlohy, ale hlavně hyperaktivní vydavatelství Debemur Morti, šířící výše uvedené pány všemi světovými směry. Aniž bych chtěl působit jako škarohlíd, mám takový dojem, že na část posluchačů působí nekanálový zvuk v black metalu až příliš lákavě. Cokoli, co hezky zní, pěkně duní a tucá, je často označováno jako poctivě zahrané, technicky zajímavé a tak dále a tak dále, i když se jedná o obyčejnou rutinu. Například Hellsaw, Dark Fortress, Watain... Tyto kapely hrají na první pohled perfektní muziku, žánr technicky dotažený až do mrtě, ale nikdy by se nestaly tak známými, lidé by nenosili jejich trika a neměli by je v oblíbených položkách na všemožných profilech, kdyby nebylo reklamy. Při druhém či třetím poslechu totiž člověk zjišťuje, že se jedná o pouhý vyhoněný standard. Ano, je za nimi vidět kus precizní řemeslné práce a je fajn si je jednou za rok pustit na párty, když už bylo přehráno všechno ostatní, ale jinak není jejich obliba ničím jiným než statistikou – hoďte davům na hlavu cédéčko, a i kdyby bylo sebeblbější, je stoprocentně jisté, že určité části se bude líbit.
Není samozřejmě třeba takovéto kapely, kterých běhá po světě spousta, zatracovat. Dobře zahraný mírný nadprůměr je stále nadprůměr, jen o nich není potřeba vědět natolik, jako o jiných kapelách, které neměly to štěstí na agilní label, přitom výše uvedené přesahují o několik úrovní.
A RUINS do výše zmíněné skupiny patří také. Ano, po řemeslné stránce jde o špičkovou záležitost, zvuk rve koule, celé to zní jako řádně zahrané zlo, jen technika není tím, čím by měla být. V osmi skladbách "Front The Final Foes" lze místy najít zajímavý nápad, ale nikoli tak často, aby získala lepší status než dobře zahraný standard. Více k albu není, co napsat.
Je třeba smířit se s faktem, že i v black metalu funguje reklama jako psychologický prostředek a že holt některé prací prášky nejsou tak dobré jako jiné.
Co dodat… Třeba, že šestá skladba má na konci skvělou zhruba minutovou pasáž s rockovým feelingem. Jenomže dle mého názoru skvělé album nedělá sem tam nějaká dobrá pasáž, to dělá pouze mírně nadprůměrné album, jež dovede potěšit, chvíli i zaujme, ale těžko si jej za půl roku budete pamatovat. A takové přesně "Front The Final Foes“ je. A to říkám i za cenu, že mě v noci přijdou lidé v kuklách škrtit polštářem.
