Nebál bych se říci, že nová deska francouzských REVERENCE zvaná „Inactive Theocracy“ patřila k těm nejočekávanějším tohoto roku. Na dva roky staré album „Chamber of Divine Elaboration“ se začínalo zlehka prášit, čímž nemíním shazovat jeho kvalitu a očekávání začala nabírat na intenzitě. Za ty dva roky REVERENCE pomalu rozjeli koncertování, solidně pozměnili sestavu (odešel kupříkladu stabilní člen Aym) a také dlouze pracovali na novince. S klidem mohu prohlásit, že REVERENCE splnili základní požadavek očekávaný nenáročným fandou předchozí desky. „Inactive Theocracy“ plynule navazuje na směr daný „Chamber of Divine Elaboration“ a dále jej rozšiřuje. Důležité aspekty, jako produkce a kompozice skladeb, doznaly příjemného a znatelného zlepšení. Právě téměř dokonalá produkce umožňuje komplexní vrstvení motivů bez toho, aby se cokoliv ztratilo či vyčnívalo. Zvuk „Inactive Theocracy“ je velikým „fuck-off“ dnešním pře-produkovaným nahrávkám takzvaných black metalových veličin.
Nic však není tak příjemné, jak se může zdát, a tak novinka přináší i lehké zklamání. V minulé recenzi jsem možná vokální přednes Ipese docela chválil, dnes si však nemohu odpustit kritiku. Vokál, ať variabilní jak chce, zní zkrátka nudně a špatný pocit z něj nespraví ani hosté Hreidmarr (CNK, ex-Anorexia Nervosa) a Dk. Deviant (Arkhon Infaustus, Concillium Antichristi), kteří stejně prostoru příliš nedostali.
Jako dvousečný meč mi přijde melodická stránka alba. Deska zní zajisté o něco zvráceněji a experimentálněji. To, co mně přijde jako výtečný moment (3:35 Hybrid Requiem Phenomenom), vyžadující okamžitý průstřel dutiny lební, přijde jinému jako (s)prosté hledání toho nejdivněji znějícího akordu. REVERENCE představují, nebo spíše představovali, vyváženou směsici experimentální šílenosti a lehce depresivní krásy. Nyní kapela inklinuje spíše k prvnímu jmenovanému aspektu, což není nutně na škodu, avšak mám trochu pocit, že tohle není zrovna tvář, která by REVERENCE příliš vyhovovala. Obávám se, aby případné navazující nahrávky nešláply vedle a nezněly nuceným dojmem, a tím pádem nudně. „Inactive Theocracy“ se může zdát docela na pomezí, a i tak je třeba odpustit desce menší absenci podmanivých momentů, jež byly na „Chamber…“ docela hojné.
Tak či onak, já jsem s nahrávkou spokojený. Aspekty jako bicí a disharmonie snadno přehlušují zmíněné kiksy, avšak jiný posluchač na tom možná bude trochu hůře. Celkově se jedná o nadprůměrnou a propracovanou desku, která se ale někdy snaží o více, než je třeba a lehce opomíná to, co funguje.
