Francouzská scéna dala světu velké množství kvalitních, ale hlavně originálních kapel. I přestože jsou vždy poměrně odlišné a sází na svou osobitost a nezaměnitelnost, pokaždé je cosi spojuje. Vždy z nich „cítím“ jejich původ. Prohnilá a dekadentní Francie. Tento punc jde slyšet jak u undergroundovějších kapel, tak i u těch, jež se vydávají cestou experimentů, progrese nebo technické kvality. Když jsem si „Desecrated Internal Journey“ poprvé pustil, hned v úvodu na mě dýchnul zkažený a zatuchlý dech absintem poblouzněného starce, kterému před očima běží celý život, neboť jeho dny na Zemi jsou právě definitivně sečteny srdečním infarktem…Veškeré pocity, vzpomínky a stavy zahlcují ztrácející se vědomí. Duše opouští svou tělesnou schránku a vydává se na poslední cestu, z které již není návratu. Intro desky „Facing The Abyss“ vás postaví do role této duše, která, jak název napovídá, čelí propasti nekonečné smrti. Prolétáte tobogánem nálad, citů, dojmů a myšlenek, které vás neustále bombardují vším, čím si tento vetchý stařec prošel. A věřte mi nebo ne, měl za sebou velice pestrý a rouhačský život.
Na to, jak mladou formací WAY TO END jsou, mi přímo vyrazily dech tím, co si na svém debutu připravili. Tato nahrávka mi totiž řádně zamíchala v pořadí letošních nejlepších kandidátů. Kvarteto francouzských funebráků totiž oplývá přímo obrovským hudebním nadáním. Jejich hudba je opravdovým oříškem, který skrývá mnoho překvapení. Způsob jakým ovládají své nástroje, jim může leckdo závidět. Na jedné straně tu máme vskutku precizní technickou hru, která není jednoduššího charakteru. Právě naopak. Jedná se často o disharmonické či matematické běsnění, jež dokáže z počátku hodně zamotat hlavu. Na straně druhé však WAY TO END oplývají citem, kterým hudbu komponují v propracovanou mašinérii zvuků a nálad a který je dotažený do posledních detailů. Tyto dva poměrně odlišné elementy tvoří základní stavební kámen této hudební hříčky, která si dokáže pěkně pohrát s vaší hlavou. Kapela hodně sází na kontrasty a využívá je ve svůj prospěch. V kombinaci s přímo ďábelskou melodikou a velmi charakteristickým nazvučením jednotlivých nástrojů tak stojíte uprostřed vichřice, která vás neustále drží v napětí a očekávání, co přijde teď. Nekoná se totiž klasická koncepce skladeb, na kterou je většina posluchačů zvyklá. Zde není žádný řád, jde o cestu bez zajížděk či vracení se zpět.
My se však zpět na začátek vrátíme, respektive spíše na konec onoho starce. Jeho smrt nebyla náhodná. Už dlouho se tento chatrný kmet upíjel do němoty, aby unikl realitě, která ho pronásledovala. Byl živým ztělesnění neúspěchu, prohry a utrpení a to ho dovedlo až na onen svět. Všechny tyto psychózy a duševní „noční“ můry WTE zhudebnili a nyní je servírují vám, abyste přehodnotili i život svůj. Během poslechu je totiž nutné nejen držet vysokou pozornost, ale hlavně přemýšlet, než vše zapadne, kam má. Složitost kompozicí je totiž ještě doplněna vokály, na kterých se střídá celá kapela. Celkem tedy čtyři různé polohy hlasu, které si s vámi pohrávají. Dlouho jsem neslyšel desku, která by byla natolik „zaplněná“ nápady. Nenašel jsem snad jediný hluchý moment či vycpávku, která by měla nenápadně maskovat nějakou nejistotu. Intro, outro i pětice zbylých skladeb o celkové délce necelých čtyřiceti minut totiž přináší přímo XXL porci jistoty, kvality a hudebního zážitku par excelence.
Přemýšlel jsem, co napsat závěrem. Ve vší té chvále a superlativech by se totiž čtenář mohl utopit. A to já přeci jen nechci. Je mu tedy nutné hodit záchranný kruh v podobě nějaké kritiky či pokárání. Vím totiž dobře, že si každý rád poslechne nějakou tu špínu, či tu a tam rád něco zkritizuje. Jenže já osobně nemůžu proti „Desecrated Internal Journey“ říct nic. Respektive ani nechci. Deska mě totiž natolik uchvátila svým obsahem, že by bylo zbytečné ji hatit nějakými marnotratnostmi.
