Nechť zhyne nejméně stovka z přemnožených králíků, s nimiž už dvě stě let Australané marně zápasí, za každou kvalitní kapelu vzniklou na tomto kontinentu. Nechť s každým úderem paličky padne jeden ušák k zemi a nakonec ať cesty do hlavního města Jižní Austrálie Adelaide, odkud AST VOLDUR pocházejí, lemují králíci na křížích, podobně jako kdysi lemovala ukřižovaná těla vzbouřenců římskou Via Appia.

Výraz "ast voldur" pochází z Islandštiny a volně přeložen znamená "oprostit se od šílenství", což jako název není zvoleno náhodně. Azrehan a Njal si, dle vlastních slov, pobyli dlouhou dobu v různých ústavech pro nápravu duševního zdraví, kde se také potkali a později pocítili jistou náklonnost k hudbě a postojům "skandinávských bratrů", vyústivší v EP "Psychoacoustic Trauma Asylum", plného industriálem ovlivněného black/deathového nářezu.

I když se kapela hlásí hlavně k black metalu, nahrávka spojuje všechno možné, a jak už to bývá, nejpovedeněji zní elektronika. "Počítačové" části skladeb si můžou podat ruce se zcela profesionálními kapelami téhož žánru, oproti tomu u kytarových aranží je stále co dohánět. Zatímco uměle vytvořené zvuky oplývají v mezích stylu perfektní atmosférou, u metalu se místy příliš projevuje inspirace - některé momenty zní vyloženě jako méně povedení Anaal Nathrakh. Mimoto se Ast Voldur snaží i jinou věc typickou pro AN – střídání různých vokálů. Growl, blackový skřehot a všemožné extatické řvaní a kvílení. Právě zde trochu vadí určitá násilnost, Njal není nijak brilantní vokalista a některé pasáže trochu tlačí přes koleno. EP také ve výsledku působí trochu nesourodě, z pěti skladeb jsou tři pomalé mezihry, takže nakonec posloucháte více temné elektroniky než metalu.
Nicméně to vše lze mrknutím oka přehlédnout jako typické neduhy začínající kapely, se kterými se potýká každý. Skvěle zvládnutá žánrová práce a zemitý kytarový nášup, ač třeba neoriginální, dávají dohromady slušný materiál, jež si s klidem můžete zařadit na seznam "zatím dobré, uvidíme, co z nich vyleze příště".