Nutno podotknout, že málokterá kapela si dokáže tak rychle získat moře fanoušků. Zvláště v doom metalovém stylu. Když se podíváte na posledních několik let, po celém světě se podobná uskupení rozlézají jako houby po dešti. Fúze různých stoner a traditional doomů, funeralů atd. Je toho možná až moc. AHAB by ale mohli být zářným příkladem toho, jak se dá ukořistit kus pozornosti jen pro sebe. Není k tomu zapotřebí pouze zajímavé téma, kolem kterého se bude skupina točit (protože ani dnes každý nekouká na to, o čem podstata kapely nebo texty jsou), ale i slušná dávka nadhledu a vizí v instrumentální rovině. Hudebníci v AHAB mají tu výhodu, že jejich ostatní kapely se netočí kolem doom metalu, takže všechny ideály týkající se této hudby mohou soustředit přímo do středu zájmu a nemusejí nic dělit. Téma o Moby Dickovi je rovněž něčím, co sečtělé a v textech-rádo-se-hrabající-posluchače upoutá. A uplynulých šest let (bez pár týdnů) tomu budiž důkazem. AHAB jsou na poli německé metalové scény ojedinělí, uznávaní a obletovaní.
Ačkoli je „The Divinity of Oceans“ teprve druhým řadovým albem, je po všech stránkách velmi vyspělé. Ten, kdo se setkal již s debutem „The Call of the Wretched Sea“ (2006), o předešlé větě snad ani nepochyboval. Byl to právě debut, který nastartoval boom kolem kapely. A pokud se toto povede, lze si pouze pochvalně poklepávat na ramena a těžit z obdržené energie, kterou dodaly pochvalné argumenty.
„The Divinity of Oceans“ je na tom délkou prakticky zcela stejně jako debut. Opět sedm skladeb, opět přes hodinu hracího času. Skladby se pohybují kolem deseti minut a rozhodně nepatří mezi ty, co by hýřily nějakými záchytnými body plnými zapamatovatelných melodií. Motivy se poklidně vrství, a pokud od nich kapela jednou odejde, víceméně se k nim již nevrací. To by mohl být problém pro posluchače, kteří si potrpí na to, aby v hudbě našli stěžejní a lehce zapamatovatelné momenty. I proto bych ještě před poslechem apeloval na následující; neočekávejte nic než (funeral) doom metal, místy epičtější, jindy hrubý a nepříjemný jako štěrk na silnici.
Příjemnou kombinací na novince je growling střídaný s čistým vokálem. Já osobně měl velké problémy, abych si dokázal na hlubokou polohu growlingu zvyknout, ale nakonec se podařilo. A když už vás vytáčí a toužíte po změně, téměř vždy se dostaví krátkodobé odlehčení v podobě zklidněné pasáže s čistým zpěvem. Ale říkám předem - vokálů na desce není přehnaně, takže je neberte jako zásadní motivy. Nejdůležitější je kytarová hra, která často střídá, řekněme, příjemné melodie s těmi méně příjemnými – ve smyslu, že nepatří k nikterak výrazným, ale jsou jasně zřetelné a o své přítomnosti dávají jednoznačně vědět. A protože je zvuk velmi heavy, když se melodie spustí, přijdete si částečně omámeni, neboť kytarové linky zní místy až prapodivně. Co mě ale v této doom, chcete-li funeral doomové, škatulce překvapilo, je hra na bicí. Jak je asi většina zvyklá, málokterá kapela se dokáže nějak výrazněji odtrhnout od pomalejší hry a kopáky prakticky po čas hraní nevnímáte. U AHAB je to docela jinak. Kopáky o sobě dávají často vědět a vliv death metalu je chvílemi nepopiratelný.
Přemýšlel jsem, že bych vynechal hodnocení, protože mám ten pocit, že AHAB rozdělí posluchače pouze na dva tábory – jedni budou jejich tvorbou nadšeni, jiní absolutně neosloveni. Možná jsem se zpočátku bál, že mě album začne v průběhu nudit, ale toto mají AHAB bravurně pojištěno – čím se „The Divinity of Oceans“ blíží více a více svému konci, tím častěji budete svědky pasáží, které kapela na albu představuje poprvé a působí jako svěží voda. Dá se tedy říci, že jsem ani neměl možnost upadnout do nějakého znuděného stavu. A pokud jsem se mu blížil, vždy byl včas zažehrán. Ano, „The Divinity of Oceans“ je jedním z mála případů, kdy mi konec počinu přijde silnější než jeho střed nebo začátek. Z mého pohledu skvělá práce.
