Tymon Kruidenier, kytarista Cynic, Robin Zielhorst, baskytarista na živých vystoupení téže kapely, Stef Broks, bubeník Textures a Michel Nienhuis, kytarista nizozemských Sengaia tvoří jakýsi "all star" band, který se nejen že vyrovná domovským spolkům jednotlivých členů, ale spíše je převyšuje. Jakákoli míra nedůvěry ve spojení známých jmen, která někdy zavánějí umělostí, v tomto případě ovšem není vůbec namístě. Z hudby EXIVIOUS totiž na hony sálá muzikantská zkušenost a vrcholná řemeslná forma, což se nejvyšším možným způsobem projevuje v suverenitě tryskající z jejich debutu.Říct, že se jedná o progresivní kapelu, by znělo naprosto neurčitě, tím spíš, že EXIVIOUS vykročili daleko od všeho, s čímž se ve svých původních kapelách proslavili. "Na stará kolena" se vrhli do vod metalu ovlivněného nebo spíš kompletně prorostlého jazzem. Od první po poslední notu, vše se drží této svérázné hudební odnože. Záměrně nepoužívám slovo "styl" – totiž co jiného než jazz má blízko k absolutní svobodě, požitku založeném hlavně na společné improvizaci, na souznění, zkrátka na schopnosti všech vézt se na jedné vlně. Těžko pak říkat, že jde o hudební žánr, když tam se vše řídí pravidly.
První dojmy jsou trochu rozpačité (ostatně, jaké trvanlivé album si je možné zamilovat po prvním poslechu): neupřímná, až skoro akademická, naprosto nebezprostřední onanie, která nemá s metalem nic společného. Jakoby na mě vyskočila doba prvního ročníku na střední škole, kdy jsem se na všechny ty sečtěle vypadající vysokoškoláky díval jako na pokrytce předstírající, že na tom saxofonovém bordelu je něco zajímavého. Kolik večerů jsem proseděl v brněnském klubu Stará pekárna a nechápal, co tam ta Česká televize vlastně natáčí...
Už ale uplynula nějaká doba a "přecvaklo" pár koleček. A i když jsem zjistil, že stále ti stejní sedí v jazzových klubech, pijí laciné červené a tváří se stále moudře, že zaměstnanci České televize pořizují záznamy z obyčejných koncertů, aby to pak prezentovali jako cosi alternativního, a berou za to peníze, tak pořád existuje způsob, jak si k jazzu najít cestu. Třeba s pomocí jedné utrechtské metalové kapely, u níž i přes počáteční nepřístupnost ani na chvíli nenalézám cokoli umělého. Jakoukoli pózu. Z "Exivious" je po pár posleších cítit prostá radost ze hry, postupně kvetoucí v jammovací ohňostroj několika bláznů, nahrávajících čisté nadšení...
Nejspíš proto mi učarovali, nehledě na to, co hrají, nebo proč to hrají. Jakoby během té třičtvrtěhodinové improvizace vyšlo absolutně najevo, že úplné odevzdání se a nadšení bude v hudbě vždycky cítit, i když zrovna tomuto stylu člověk neholduje...
