MÅNEGARM si pro nás nachystali v pořadí šesté řadové album. Už sama tato skutečnost značí, že rozebírat na tomto místě hudební kvality této švédské bandy je dosti nepodstatné. Kapela už za téměř 15 let existence své schopnosti prokázala nesčetněkrát, proto bych se podobnými věcmi nechtěl dnes zabývat vůbec, případně pouze okrajově.
Zajímat mě tentokrát budou zcela jiné záležitosti. Pokusím se nastínit, oč jde. Mohl by snad stačit pouze výčet jednotlivých skladeb k tomu, aby i totální připitomělec pochopil, že s „Nattväsen“ nám Švédové nastavují mnohem temnější tvář své tvorby. Zavzpomínali zřejmě na své black metalové kořeny a přichystali mi při prvním poslechu značnou dávku rozčarování, ale musím říct, že prvotní rozladěnost odešla poměrně záhy. S dalšími poslechy mi totiž docházelo několik věcí. Za prvé, že nedošlo k zanevření na klasické prvky již dříve používané a pro kapelu charakteristické, jakými jsou prvotřídní sbory, houslové pasáže a podobně, ovšem i z těch pomalejších a procítěnějších kousků čpí temnota. Ta je na albu všudypřítomná, ať už jde o jakékoliv rytmy či tempa. Je poměrně zajímavé stopovat tmu i tam, kde byste ji asi příliš neočekávali, například sledovat kvapíkové tempo šesté „Vetramegin“, a přesto z toho cítit chlad a tmu. Je opravdu jedno, jestli znějí housle, sbory, čistý vokál nebo Erikův hrdelní zpěv, jež mi přijde o dost drsnější než kdy v minulosti. Pláštík tmavé noci vše přikrývá až s neuvěřitelnou lehkostí, což odhaluje další charakteristický rys novinky. Ačkoliv MÅNEGARM naplnili celé tohle dílko temnotou, které v podstatě „Noční běsy“ zasvětili, přesto si uchovali kouzlo lehkosti, tak jak jej známe z počinů minulých. Kvalitním a pro mě nejpovedenějším důkazem budiž píseň titulní. Jak jsem řekl v úvodu, hudební kvality všech zúčastněných pánů jsou nepopiratelné, a to skladba„Nattväsen“ perfektně potvrzuje především rozmanitostí temp a ještě hlubší hladinou šera než jinde na albu. Nejlépe si to poslechnout, abyste pochopili, co mám na mysli. Ale neodpustím si malý náznak. Zde se totiž proplétají hned na několika místech prvky viking metalu s doomem… Ovšem ta místečka, která konkrétně mě doslova berou za srdce, si musí každý najít sám, než nastane konečné svítání – „Delling“. Ač by mělo jít v konečném důsledku o jakési zakončení temné a snové noci, pozitiva v ní moc nehledejte. I ona poslední skladba se totiž nese v molových tóninách, a ještě k tomu ve výrazně pomalém tempu. Hovořil jsem o lehkosti, což znamená lehkost muzikantskou, se kterou dokázali MÅNEGARM album nahrát, měl bych ale upozornit na to, že novinkové album je na poslech komplikovanější než předchůdci a i tato skutečnost by mohla od poslechu desky odrazovat. Nenechte se ale v žádném případě zviklat. „Nattväsen“ zraje jako víno a s každým dalším poslechem je chutnější a chutnější. Jen si to chce najít čas a poslouchat, poslouchat, poslouchat… nápomocen vám k tomu budiž vyvážený a bezchybný zvuk této nahrávky.
MÅNEGARM nám odhalili svou temnější tvář a vytvořili dílo v pravdě okouzlující. Dle mého názoru je velice dobře, že se vrátili k „jakýmsi“ kořenům a odvrhli tak trendovost dnešních „pagan-folk metalových“ formací. Ostatně tu nikdy nepotřebovali a v nejbližších dobách ani potřebovat nebudou. I na novém albu mají co nabídnout a potvrzují tak, že náleží ke světové špičce viking/pagan metalu. „Nattväsen“ je zkrátka ve všech směrech vyvedenou nahrávkou.
