Tato fráze by bez problémů mohla stačit jako zhodnocení recenze na „Neo-Satanic Supremacy“ od norských TROLL, kteří se po osmi letech opět probudili k životu. Tentokrát však nebylo potřeba ani žádné resuscitace, ani velkých keců, jak tomu u reunionů či podobných návratů bývá. Dokonce i přes to, že se upsali tak velkému labelu, jakým Napalm Records bez pochyb je. Nagash má prostě podepsaný dekret přímo se samotným vládcem pekel. Tuto dohodu podepsal krví již ve svých brzkých 14-ti letech, kdy dal TROLL poprvé dohromady. Všechny tři doposud vydané desky totiž dosahují poměrně slušné kvality (obzvláště ty úplně první). Pak přeci jen začal Nagash figurovat i v dalších kapelách, které TROLL trošku zastínili. Tím pádem se i nedostávalo času na to něco skládat.
Osm let je však na odpočinek a inspiraci dostatek času. Nagash si užíval drogových večírků, slečen (ať jsem slušný) a jiných radovánek. Jenže pak zkřížil svou cestu s Voldem a netrvalo dlouho, najednou tu byla první kompletní sestava TROLL. Takže co jiného dělat, než začít pohromadě skládat album. Plán byl prostý a povedl se tak uskutečnit i poměrně razantní cestou. V dnešní době totiž většina kapel buď razí cestu inovace, experimentů a odlišení se od druhých, anebo prostě jde v zavátých šlépějích TRVE spolků, které se měnit nehodlají. Nagash si však vybral zlatý střed. „Neo-Satanic Supremacy“ má být totiž inspirováno prvními dvěma deskami, jen s tím rozdílem, že prostě budou znít tak, jak se v roce 2010 patří. A máme tu desku, která ačkoliv není ani krapet originální, přesto v sobě má něco, co většina dnešních alb postrádá. Drive, náboj, koule nebo jak to chcete nazývat. Klidně i všechny tři věci dohromady. Tohle je hlavní výsadou této desky. K tomu přičtěte to, co jsem napsal hned na začátku a máte jasno. Nic víc, nic míň.
Začneme lehounkým intrem, jak tomu v devadesátém roku bývalo zvykem. Po několika vteřinách se však rozpoutává uragán, ničící vše, co mu stojí v cestě. Kataklyzmická erupce, jež za sebou nechává jen trosky, pláč a smutek. Peklo se otevírá a v uvítacím výboru stojí Nagash a rozhoduje, co se bude dít dál. Podobným stylem by se dala popsat úvodní „Til Helvete Med Alt“, která jako otvírák funguje naprosto výborně. Během těch čtyř minut si uděláte obrázek o tom, co vás čeká. Zběsilost, drive a black metal jedenadvacátého století toho nejhrubějšího zrna. Někomu se to i přes to bude zdát jako nezajímavá nuda, ale dle mého názoru není v dnešní době moc kapel, které razí právě tuto cestu. A mluvím teď o BM, který využívá i poměrně dost kláves a symfo prvků, jak je tomu u Nagashe a samotných TROLL zvykem. Když srovnám „Neo-Satanic Supremacy“ s prvotním počinem, nelze pochybovat o tom, co Nagash prohlásil. Jen s tím rozdílem, že novinka má daleko brutálnější a modernější zvuk, který jí právě dodává tolik razance. Zbytek už je v rukou samotných hráčů.
Následující skladbu asi většina z vás slyšela na MySpace. Jedná se o „Alt for Satan“ a dalo by se říct, že se jedná o hitovku alba. Stačí najít dobrou melodii, přidat k ní nějaký mazaný riff, podmalovat to klávesami a pořádně to nakopnout skrze bubny a činely. V jednoduchosti je síla a to je právě hlavní výsadou nejen tohoto songu. Není důležité popisovat každý z deseti zářezů zvlášť. Všechny jedou v podobném duchu. Ale nebojte se nic. Jen tak to neomrzí, protože ona jednoduchost dokáže v TROLLím podání fungovat a bavit dlouho. Není potřeba být hudební génius, který zahraje i nezbrklejší riffy, či dokonale ovládá techniku hraní. Stačí mít dobrý nápad, na kterém postavíte zbytek. Do neúprosné sypačky tak stačí vsunout pár melodických úderů na ride či najít vhodný zvuk kláves a zahrát dva tóny ve správný čas, mezitím co zbytek kapely drtí kytary a basu. Z poslechu se navíc dá odvodit další skutečnost. Je poznat, že TROLL hodlají vyrazit na tour. Skladby z „Neo-Satanic Supremacy“ totiž přímo říkají o živé hraní. Třeba „Burn the Witch“ přímo svádí ke skupinovému skandování „Hey!“. V tomto směru usuzuji, že to byl jeden z Nagashových záměrů, tak jak to před lety třeba udělal Satyr, když začal přemýšlet nad tím, jak na koncertech zvednout lidi ze židle, resp. ze židle domácí, aby na koncert vůbec dorazili.
Přestože jsem to původně nezamýšlel, nechal jsem se během psaní trošku unést. Důvod je prostý. „Neo-Satanic Supremacy“ mě prostě k***vsky baví. I přes to, že jsem původně očekával něco úplně jiného, i tak je výsledek výborný. Agresivní, šlapavý a i přes výheň, kterou dokáže rozdmýchat, stále velmi chladný black metal, který opravdu čerpá z let devadesátých, resp. ze starších počinů. Jsem rád, že se Nagash rozhodl takhle. Rozhodně je to příjemný start do roku 2010, co se mých recenzentských povinností týče.
