Nedávno jsem se dostal k první desce švýcarského one-man projektu ASTRAL SILENCE. Už jen samotný název a země původu lehce poodhalují, co může nezasvěcený posluchač přibližně čekat. Nemluvě o tom, že první zkušenost, kterou do našeho světa vypustil, se nachází na splitu s kapelou Aton a hlavně s nedávno mnou recenzovanými De Silence Et d'Ombre. Jde o další výpravu do potemněných a chladných prostorů stále se rozpínajícího vesmíru. Poslední rok se tedy vyrojilo z hvězdné mlhoviny několik projektů, které si DarkSpace berou víc než za vzor a snaží se najít si svou vlastní cestu černotou. ASTRAL SILENCE je mlhavý, všemožně roztroušený, prachem pokrytý, táhnoucí se metalový šum. Oproti DarkSpace i De De Silence Et d'Ombre však Quaoar nezachází do žádných pandemických rychlostí. Spíše by se dalo mluvit o black metalovém down-tempu, mísící se s ambientními plochami. Jediná hudební podobnost je samozřejmě v některých kytarových vrstvách, které kombinují šum a mrazivou ostrost některých riffů. Stagnující a gradující vlny zvuků jsou doplňovány zahuhlaným přednesem nebo skřeky z různých dimenzí. No prostě nic světoborného. Vezmeme starý recept a zkusíme ho vylepšit tím, že vyměníme některé suroviny a koření. Avšak když se šáhne po prošlém produktu či nevhodném koření, výsledek může být zmařen během několika minut. A Quaoar není zrovna dobrým kuchařem.
Debutová deska „Astral Journey“ obsahuje včetně intra a outra šest skladeb o délce necelé hodiny. Co jiného taky čekat vzhledem k nekonečnosti univerza, že? Po desetiminutové, převážně ambientní „intrO“, kterou od druhého poslechu přeskakuji, se vrhnete přímo do prázdnoty kosmu skrze skladbu „niX“. Další desetiminutovka, která však už natolik nenudí jako předcházející skladba. Na řadu už přichází celý Quaoartův ansábl. Čelíte náporu ruchů. Kytarové bzučení rezonuje o ambientní plochy a několikanásobně se vám motá v hlavě. Skladba se snaží navnadit na jakýsi příběh a vývoj, který vám po čase začne trošku zapadat. Nutno podotknout, že není natolik poutavý či komplexní jako u DarkSpace. „niX“ je více tíživá a beznadějná, podobně jako další skladby „hydrA“ či „dysnomiE“, která se mi z celé desky líbí nejvíc. Z těch čtyř regulérních skladeb se totiž nejvíce snaží vtáhnout posluchače do děje, ale na druhou stranu absolutně nejvíce kopíruje skladby z „III“ od DS. Možná i to je důvod, proč mě natolik zaujala. Hlavní riff je opravdu jako vytržený z „III“, nemluvě o ostatních motivech, které ho doprovází. Není se čemu divit. Zkuste vytvořit něco o vesmíru a udělejte to natolik originálně, aby to DarkSpace nepřipomínalo. Vzhledem k dokonalosti, kterou DS zhudebnění vesmíru dali, je to vcelku svojský úkol. Závěrečná dvanáctiminutová skladba „oorT“ přidává na důrazu a těžkosti a svou hrací dobou vás mučí až do samotného konce (v dobrém slova smyslu, samozřejmě). Klavírní „outrO“ naopak nejvíce vyčnívá z celé astrální výpravy, ale opět jde jen o jakýsi chabý pokus mačkat klaviaturu piána stále na stejných místech a čekat, že to někoho posadí na prdel.
Oceňuji, že Quaoar se neplácá na místě s nějakými UG demy a podařilo se mu tento rok vydat alespoň plnohodnotnou desku. Na začátek to rozhodně není špatné, ale není to ani nic, co by stálo za nějaké opěvování. Musím říct, že můj první dojem byl rozhodně lepší a silnější, než ten co mám nyní. Takže můj konečný verdikt je jasný. Když budu mít zájem vrhnout se do nekonečna kosmu, rozhodně si pustím DarkSpace. Proč jíst tři dny staré rohlíky, když bydlím vedle pekárny, že?! De Silence Et d´Ombre alespoň razí svou cestu, která se s každým zaplivaným počinem uchyluje někam úplně jinam, prakticky i mimo black metal. Toho si cením, ale ASTRAL SILENCE prostě vymačkávají cizí citron do svého čaje. Deska je tedy skutečně jen pouhým průměrem, který dostane malé bezvýznamné plus za skladbu „dysnomiE“.
