Sláva kapely EMPTY k nám ze slunného Španělska bohužel ještě nedolehla, a to ani skrze vydavatelství De Tenebrarum Principio spojeného se jménem Trist. Mě k ní ovšem nepřilákalo nic z výše uvedeného, ale pouze přebal. Jako nejtupější pokladač věcí do nákupního košíku jsem v hladu po záhrobní atmosféře šáhl (velmi volně přeloženo) po "Hřbitovním domku", očekávaje však spíše průšvih. Místo něj ale z oken potažených pavučinami vykoukla vesměs zdařilá hudba, sice nepřevyšující nadání lokální kapely, ale natolik působivá v hudebním ztvárnění "romanticko-strašidelné" podoby místa, kam dáváme mrtvoly, až jsem ji vzal na milost. "Funeral Prelude" plní svoji úlohu a člověka oblézá stejně jako mlha rozviklané náhrobní kameny. Plíživé dusno, napětí pramenící z pocitu, že skutečně stojíte uprostřed starého hřbitova, který jakoby ještě tlustou lihovkou zvýraznila obří ruka Stephena Kinga. To nebyl vítr, co zašustilo kdesi vzadu, ve větvích nepoletují ptáci, ale netopýři a ty nově nabroušené lopaty opřené o náhrobky s daty hluboko z předminulého století, to už si snad někdo dělá legraci.
Následuje samozřejmě obvyklý šmrdlec, ale takový, z něhož přece něco vyzařuje. Je čím dál tím těžší hrát standard, aby z něj všichni hrůzomilci slintali, nicméně EMPTY se usilovně snaží vyhýbat se nudě. Blackovou naléhavost střídají s tklivými, usouženými pasážemi, díky nimž se pohybují těsně před pádem do monotónnosti. Zvu kytar je přesně jako z blackmetalové učebnice a kapela je dokonce schopná vykouzlit pár riffů pozvedajících skladby na pár vteřin z bahna kolovrátkové mizérie. Na začátku páté minuty "The Sense of No Being", kde zní pomalé sólo, mám sice pocit, že příliš cítím ozvěny jedné švédské kapely, kterou tak nemá rád kolega Under, ale kdo by se nad něčím podobným rozčiloval. U EMPTY je už tak očividné, že veškerou svoji produkci odkoukali odjinud, čert vem pár vteřin připomínajících to či ono, když se zmíněnému prostředí skutečně povedlo vdechnout "život".
Vůbec nejkouzelněji působí baskytara v "How Far I am from All". Na pozadí opakujícího se kytarového motivu, za nějž by se žádná řádně uši drásající kapela nemusela stydět, hraje v podstatě stupnice. Světe div se, ono to ale funguje a ze skladby je rázem vrchol desky.
"The House of Funerary Hymns" ničím nepřekonává jakoukoli obyčejnou blackovou desku, ale pro tu postřehnutelnou snahu nacpat na album co nejvíc atmosféry, jim to jednoduše musíte spapat i bez nějakého většího přemlouvání a překousnout i občasnou nesourodost agresivních a jemnějších "melancholických" částí. Nemluvě o tom, že kdyby něco takového vyšlo u nás, přes davy uctívačů byste se nedostali ani na tramvaj.
A protože není větší radosti než nalézt kvalitní žánrovou práci, dostávají ode mě španělští hrobníci tolik, aby vás to přimělo k poslechu.
