Představovat IHSAHNa či závěrečnou sólovku „After“ je asi stejně zbytečné, jako hledat pannu na smíšených kolejích. Vegard Sverr Tveitan tímto albem uzavírá další kapitolu svého hudebního života. Nezbývá nám tedy než zhodnotit završení jeho sólové dráhy. Znovu se musíme zvednout a zatleskat mu. Tentokrát však ne za to, co dokázal s Emperor a za jeho přínos pro black metal (což se bezpochyby zapsalo zlatým písmem do historie BM), ale za to, že mnohým posluchačům otevřel dvířka k progresivnějším stylům a ukázal, že i počmáraný rarach z jakési norské bu-bu-bu kapely se dokázal vypracovat až na jednoho z nejlepších hudebníků Skandinávie.

Když lehce zavzpomínám na debutovou desku „The Advesary“, prakticky se dá říct, že největší ohlas vzbudila jen díky tomu, že ji složil a nahrál „ten“ z Emperor. Mnoho lidí marně doufalo, že půjde o pokračování Emperor, tam kde IHSAHN skončil s deskou „Prometheus“. IHSAHN samozřejmě neměl vůbec v plánu s Emperor pokračovat. Z „The Advesary“ jde samozřejmě cítit nejen „Prometheus“, ale i vlivy z ostatních jeho projektů. Nejcitelnější je však snaha odklonit se od všeho zmíněného a jít si vlastní cestou. Objevují se první rejpalové. O dva roky později přichází album „angL“, které je oproti debutu sterilnější, možná by se dalo říct více umělecké, neboť IHSAHN započal s hudební onanií v dobrém slova smyslu. „angL“ byl pro mnohé zlomový bod. Opět se začínají tvořit dva tábory, jež se navzájem inzultují svými názory. Jedni se oháněj výrazy jako mistrovské dílo a skvost, ti druzí oponují pouze mávnutím rukou a kalkulem. Deska je samozřejmě v očích kritiků vychválena. Proč by taky ne, vždyť je na ni odveden kus dobré práce.

Proto není vůbec potřeba jakékoliv velké medializace k novince „After“. Závěrečný opus totiž má své jisté posluchače již před vydáním. Všichni se třepou, s čím IHSAHN přijde tentokrát. Od doby co se „After“ objevil na iPoolu, začaly internetem kolovat první názory. Některé kladné, některé spíše negativní. I když je pravda, že ona negativní kritika dle mého názoru pochází z úst (resp. hlavy) nějakých zamindrákovaných rýpalů. Desce se dá možná mnohé vytknout, ale spíše ze subjektivnějšího měřítka. „After“ i mě totiž z počátku moc neseděl. Jelikož se jedná o závěrečný „majstrštych“, je jasné, že si IHSAHN nechal všechna esa v rukávu. Dle mě si jich však ulil víc, než by měl. Nejspíše chtěl na závěrečné desce předvést, kam až šahá jeho um. A jak se říká, vše zlé je k něčemu dobré, IHSAHN dokázal, že když toto rčení obrátíte na ruby, bude též platit. „After“ je skutečně velmi složitou deskou, která vychází z perfekcionismu, přehnané techničnosti a bazírování na detailech. Jde o velice složitou hříčku, která dá zabrat i otrlému posluchači. Kompozice jsou skutečné hodné mistra, jakým IHSAHN bez pochyb je. Každý tón je do detailu promyšlený a oproti předchozí desce i oplývá velice kvalitním zvukem. Tudíž se dočkáme i kousku atmosféry, do které může posluchač pronikat. Jenže ouha! Než se tohle někomu povede tak, jak to mistr zamýšlel, možná mu nevydrží nervy a „After“ zahodí.


Proniknout do desky totiž nebude jen prvotním problémem. Prakticky doteď ještě bojuji s některými pasážemi či dokonce celými skladbami. Vezměte v potaz, jaký je IHSAHN nadaný a zkušený muzikant. K tomu si přičtěte hosty, které si na album pozval. Je jasné, že lidé jako Asgeir Mickelson, Lars Koppang Norbert či Jorgen Munkeby složitosti nahrávky neuberou. Ba právě naopak. Celé toto kvarteto tvoří hudbu perfekcionisticky, možná by se dalo mluvit až o ekvilibristice. Poslech desky připomíná zběsilost horské dráhy. I když tuto „jízdu“ absolvujete celou, vrátíte se pocuchaní a nebudete nic vědět. Zkoušíte to znovu a znovu. S každou další jízdou se vám spojují střípky, které tvoří tuto sofistikovanou skládačku. Každý puzzlík reprezentuje úsek či pasáž jednotlivých skladeb. Ty vám poslechem utkví v hlavě, ale i tak máte problém je zasadit, kam potřebujete. Doskládat tento mohutný puzzle je tedy více než problém. Některé části se vám budou zdát šílené, až si řeknete: „Co to, k**va, je?“ Chvílemi jste na vrcholu blaha, mlaskáte si a libujete, jaký že je to ten IHSAHN génius. Minutu na to nechápavě hledíte a říkáte si, jestli se úplně nezbláznil. IHSAHN přichází opět s novými vlivy, které nemusí každý překousnout. Dokonce i fanoušci předchozích dvou desek budou mít možná problémy. Ne každý přijme to, co se nám mistr snaží říct. Důležité je oprostit se od předsudků a snažit se pochopit, co se nám IHSAHN tentokrát snaží sdělit.

Sumarizovat takové dílo je opravdu nelehký úkol. Když to vezmu z objektivního pohledu, jde samozřejmě o vrchol IHSAHNovi (nejen) sólové tvorby. Pokusy o jazzovou složitost v kombinaci s osobní genialitou jsou bezpochyby tím největším tahákem této desky. „After“ dosahuje nejvyšších kvalit, jak po stránce kompoziční, tak i zvukové resp. produkční. Neustále „učůrávám“ ze smyslu pro detail a cit, kterým IHSAHN disponuje. Jeho perfekcionismus by se dal téměř přirovnat k puntičkářství, kterým jsou známy německé automobilky, pokud to lehce přeženu. A chvála by mohla pokračovat.
Podívám-li se na desku já jako posluchač a recenzent, musím říct, že nevím, co bych vám k „After“ řekl. Stále se mi totiž tento „puzzle“ nepovedlo poskládat do finální podoby. Některé části skládačky pořád nejsou na svém místě. Proto musím „After“ stále poslouchat a snažit se ho plně pochopit. I tak jsem však z desky nadšený. Prvotní „nuda“ už je dávno za mnou. Už jsem totiž do desky alespoň částečně proniknul. Je nutné jí věnovat hodně času. Bez něho to rozhodně nejde. Je třeba se poslechem trápit, než ji dokážete pochopit a docenit. Dokud se vám to nepovede, nemůžete dělat žádné závěry…