Kratičké intro „Wolfsmond“ nenaznačuje vůbec nic. Pro mě doposud neznámí Němci se snad snaží tak nějak strašit nebo co. Taková tuctovka nejspíš nebude nic pro mě, ale dejme tomu, že na tak krátkém úvodu se mínění o desce stavět nedá, tedy pojďme dál. A sakra!

„Wir sind zurück !“

Tak takhle úderně se kapela hlásí o slovo s novinkovou v pořadí druhou dlouhohrající deskou, kterou vydává po třech letech. A hned úvodní „Viel Feind Viel Ehr“, jež obsahuje právě zmíněné důrazné upozornění na skutečnost, že jsou VARG zpátky, dosti naznačuje. Je to otvírák hodný drsných pohanských bojovníků a zároveň pořádná „jeba“ do palice. Tvrdost a údernost mixnutá s příjemnou nosnou melodií a pořádnou porcí Philippova vokálu v rodném jazyce. Ač němčinu převážně nerad, zde ji kvituji s povděkem, existují zkrátka věci, do kterých se hodí. Má-li tahle deska pokračovat v podobné agresi, zřejmě se mám nač těšit. Mé nálady a opojení poněkud koriguje hned následující „Invictus“, kde muzikanti zpomalí a hlavně mnohem více kombinují, jako by chtěli oslňovat a dokazovat, na jaké jsou vysoké technické úrovni. Musím uznat, že na velmi slušné, ale dvojka značně polevuje na agresivitě a díky mnohým kombinacím kytar působí roztříštěně a přeplácaně. Nejde snad přímo o ztrátu soudnosti, ovšem možná by stálo za to popřemýšlet a nesnažit se za každou cenu předvést. To hned následující, velmi originálně nazvaná „Sieg oder Niedergang“ šlape opět velmi solidním tempem a objevují se prvky snad thrashe či thrashcoru. V zásadě nic proti, ono to fungovat může, jen mi přijde, že dnes je to strašně moderní a do svého projevu to zařazuje snad každá třetí banda. Ale jak říkám, fungovat to může. Hodně daleko v tomto směru jde pátá titulní píseň. Má úžasnou dynamiku a energizující účinky, zpívaný refrén působí tak odrhovačkově, až je to nepochopitelně příjemné a doslova to drtí lebku. Možná to může vyvolávat lehký úšklebek, každopádně zaujme a v živém podání to bude neskutečné peklo, za to bych byl ochoten i dát ruku do ohně. Jen škoda, že si to nemohu ověřit osobně v Bratislavě, neboť z původně plánované akce z jistých (neustále stejných) důvodů sešlo. Nic to nemění na tom, že titulní „Blutaar“ patří k nejlepším kouskům na albu. Následující „Seele“ je písnička s o dost jinší notou. Z pomalé akustické kytary se přehoupne do thrashujícího sešupu, následovaného snad blackovou pasáží, aby se vše opět dobralo ke kytarovým výstupům pánů Phillipa a Zasche. Hodně zajímavý je pak závěr skladby, kde se opět vracíme k akustice, ale tentokrát s výrazným basovým spodkem a dojdeme až k šeptané pasáži, na níž v zápětí navazuje čistě brnkaná „Nebelleben“. Ačkoliv jsem chvílemi měl pocit, že skáču ze stylu do stylu a nevím, stejně jako kapela, či jít na sever nebo na jih, na konci a po několikerém poslechu shledávám tuto „dvojskladbu“ příjemně epickým celkem s klidným závěrem. Zpátky na válečnou notu brnkne „Zeichen der Zeit“ a opět sešup, ale zde mi dost vadí Timova basa, která ze skladby dělá hodně hopsavý kus a tohle u mě rozhodně neboduje. A měl bych zde zmínit ještě jeden aspekt, který se sice objevoval už v uplynulých minutách, ovšem ne až tak naze. Philippův vokál je zde výrazně doplněn o další deathový, patřící nejspíš právě Timovi. Musím říct, že tohle kapele neškodí, jen zkrátka mám pocit, že jde o další nadstavbu nadstavby nadstavby. Těch vrstev a stylů se tu mísí tolik, že jde v případě deathového vokálu téměř o zbytečnost, určitě tedy v rozsahu použití v osmé skladbě. „Wilde Jagd“ je další ukázkou velmi solidní práce kytar a kulometné palby Silvesterových bicích. Tento track uběhne jak voda a ač následující „Alter Fiend“ ve svém počátku slibuje mnohé, po čase se zvrhne v poněkud nudnou společnici s křičeným refrénem. Myslím, že právě refrény dodávají písním VARG ten velký hitový potenciál. O desítce by se dalo říci skoro to samé jako o skladbě titulní, jen bych ji neřadil k nejlepším na desce, tam prostě nestojí a chvílemi mě nudí. Může to být i tím, že jsem podobné riffy zaslechl už někde vpředu. Závěrečná „Blutdienst II“ mě baví a pobírám i ty melodické vyhrávky, které jsem kritizoval u skladby třetí.


Celkový dojem z poslechu „Blutaar“ je pak trochu rozporuplný. Na jedné straně je co chválit a vyzdvihovat. Kladů by se našlo dosti, těmi hlavními jsou už zmíněný hitový potenciál některých skladeb a tu a tam až bestiální agresivita jdoucí přímo po stopách čpících krví. Pochvalu zaslouží určitě i zvuková produkce – čistá a přece ne sterilní. Při pohledu z druhé strany jsou zde prvky i negativní, třeba vzpomínaná basa (jen někde), občas touha vrstvit příliš motivů, stylů a vlivů na sebe, z čehož čiší určitá nadobjemnost materiálu, no a v některých pasážích se prostě nudím. Rozhodně se ale nedá říct, že by šlo o celkově špatný materiál, jen nabývám dojmu, že naživo bude prostě fungovat lépe než z desky. VARG podle mě nepatří k absolutní špičce pohanského kovu, ovšem rozhodně ani nedrhnou o dno, stojí zkrátka někde mezi.