"Vesmír jsou nemoci a nebezpečí zahalené v temnotě a tichu."Leonard McCoy
Některým deskám automaticky prorokujete alespoň jakýs takýs ohlas, vždyť každé jenom trochu originální album je ve srovnání s obyčejností, co nás denně zavaluje, kofeinovou infuzí, leč "Flukt" zůstal českými metalovými publicisty nepovšimnutý. Těžko říci, z jakého důvodu, snad pro jeho kvality, možná kvůli zelenému retro fontu v bookletu, který se na tmavém pozadí nepohodlně čte. Tak či tak, Nefasova mimozemská veselice má na serveru last.fm v čase vzniku recenze necelých dvacet osm tisíc přehraných skladeb, což není mnoho ve srovnání s tři sta osmdesáti přehráními slovutných Urgehal, z nichž plynoucí Nefasova popularita přispěla k tomu, že ANGST SKVADRON neznají jen lékárny poblíž zkušebny, ale i širší hudební svět.
Pravděpodobným důvodem, proč kapela zůstává v rámci "známých" "neznámou", je určitá nenápadnost, s níž působí. I v nejagresivnějších momentech obou desek z nich vyzařuje hravý feeling, příliš laskavý na ortodoxní black, příliš blackový na něco jiného, ale vždycky poměrně decentní. Pánové spíše brnkají na tykadélka a anténky vnímající melancholii, než aby vyloženě drásali duši - často jakoby z hudby vyzařovala hořkosladká atmosféra bizarního alba fotografií, na nichž Nefas a spol. hopkají po měsíčním povrchu ve snaze najít důstojný kopeček pro norskou vlajku, načež jim uletí lunární modul, což přejdou s klidem a dalším oxazepamem.
"Sweet Poison" působí při prvním Kontaktu o něco méně veseleji než jeho předchůdce, po dosažení únikové rychlosti se ale ponuřejší tvář přerodí v sebevědomou. Nevím, nakolik se hodí věta, že si pánové od minula srovnali věci v hlavě, každopádně se trochu vytratil odér punkové rozjančenosti, takže "Sladký Jed" už není příběhem nadšence zrovna objevivšího další nepojmenovaný kráter na Měsíci, ale protřelého vesmírného vandráka, dávno srozuměného s faktem, že za dosud nepoznanými obzory známého vesmíru a intoxikací vším možným neleží pouze nové zážitky, ale taky leccos nepříjemného, proti čemuž nemá cenu bojovat, spíše se za pomocí medikamentů s tím smířit. Ostatně jedna ze dvou nejsilnějších skladeb trochu příznačně není metalová a agresivní, ale jemná a teskná - z "Dolcontinového blues" zní více fajnšmejkrovstvi než hurámuzicírování. Naopak "Posttraumatic Stress Syndrome" už svým názvem naplňuje úvodní citát. Roztěkanost, nervozita, pot, bolest, výpadky paměti, ufouni v kůlně a oprava raketoplánu za miliardy s absťákem rozklepanýma rukama, to vše bych se snažil nacpat do klipu k této skladbě.
Pánové prozatím dospěli na hranice známého vesmíru a další objevování odložili na neurčito. Novinka ničím nepřekonává předchůdkyni, nezaostává za ní, ani ji nekopíruje. Tvoří jen "logicky" vyzrálejší pokračování, méně barevné, ale stále barevnější než jen černočerné.
