"Maminko, mohu jít ven zabíjet?" ... "Neboj, za 26 minut jsem doma, ahoj!"

Richard Ramirez, zadejte toto jméno do vyhledavače a vyskočí na vás sériový vrah. Tak se nazývá také jeden z prvních noisových artistů na území Spojených států, což může, ale nemusí, být náhoda... Já se z několika nepodstatných důvodů přikláním k druhé možnosti. WEREWOLF JERUSALEM je ale jeden z mnoha jeho projektů (neb jak se na hlukaře sluší a patří, Ríša vydává nahrávky snad s každým tornádem, které u nich doma profičí za okny), konkrétně se zaměřující na noisové stěny a statické praskání, takže pokud nemáte rádi monotónnost nebo jednolitost, nebude pro vás WJ to pravé.

Atmosféru navozuje sampl patrně vystřižený z béčkového horroru, konsonující s obalem (který mi taktéž připomíná levný film z let osmdesátých), užíváme si skoro tři minuty tikání a pár slov, než vůbec dojde na kýžený rachot, a ten stojí za to, je zdí jak má být, říkáte si. Bohužel si to můžete mrmlat asi minutu a půl, střih utne radost a vstoupíte do zázračné říše rachotu, spadajícího do škatulky static noise, ze které se nevymaníte po dvacet minut. Poslední dvě minuty jsou kombinací předchozího - nadšenou HNW (harsh noise wall). Ono praskání je podobné tomu, co jsme slyšeli v předcházející zdi, snad jen je to prohnáno filtrem, a ačkoliv mi to něco silně připomíná, stále se nemohu rozhodnout, zda v něm slyším distortované mraveniště, stovky navzájem se třejících nafukovacích balónků nebo snad něco ještě abstraktnějšího na způsob "štěbetání mladé elektřiny v čerstvě načesaných vlasech u pondělní snídaně"... Lavinovité zvuky, basové brumlání a praskání bublinek v limonádě. Možná bych mohl zkusit vytvořit nějaké můstky mezi názvem a obsahem, mohlo by to snad býti více než jen původem industriální záliba v tabuizovaných tématech? Jeden úhel pohledu, odhadnutý na větší podobnost tomu, jak uvažuje mysl bez sklonů či záliby v podobných zvukových experimentech říká, že to, co slyším, mě má dohnat k vraždě, druhý oponuje názorem, že by mohlo jít o to, co říká vaše nervová soustava, když vám někdo uřezává končetiny bez umrtvení.

Zatím se zdá, že jde o polodlouhou nudu (dlouhá je 52 minut) pokaženého minimalismu se známkami "hnědého hluku" (nejvíc síly je v nízkých frekvencích), při troše snahy se dá i pro tuto stopu (zvukovou samozřejmě) najít opodstatnění. Je potřeba ji poslouchat jinak než ostatní věci, na které běžně narazíte (a to včetně obvyklého harsh noise), nesoustřeďte se na to, co slyšíte, ale nechte se unášet, jako když usínáte, nechte myšlenky, aby se rozbíhaly, kudy chtějí... Zkuste nemyslet na nic, zavřít oči a poddat se. Nevím, jak u vás, ale mě to navozuje pocit klidu a bezpečí, nutí rty, aby se ohnuly v koutcích nahoru. Tento efekt ale vzniká při určité hlasitosti, což může být problém, stačí přidat trochu moc a budou vás bolet uši. Tak jako tak, po Jeruzalémě zbude ve vašich sluchovodech zlověstné šumění.


MMIGOK je podle mě určena spíše fajnšmekrům a zkušenějším posluchačům, dala by se také rozdělit na tři části, což by jí v tomto ohledu trochu pomohlo, i takto je však plnohodnotná (nakolik to jen z muzikálního hlediska u nehudby jde). Obrovským argumentem v její prospěch je to, že je k volně k dispozici jako .wav, tím pádem je to dobrý počáteční bod pro poslech nějakých zvukových valů pro všechny, kterým nesedí japonský frenetický střih nebo tlusté, pomalu se vyvíjející vesmírné deky.

Tohle je první hluk/totální obskurnost mnou recenzovaná, chtěl bych tedy z obyčejného hodnotícího textu udělat jakýsi druh manifestu. Nechce se mi hodnotit noise čísly, zároveň ho nechci nechat bez hodnocení úplně, budu tedy užívat jednoho až tří slov ke zhodnocení nahrávky.